Straussova symfonická báseň Tak pravil Zarathustra, Beethovenova Osmá symfonie a Schumannův Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr jsou v programu festivalu 29. června pro interprety třemi výzvami a pro publikum třemi způsoby, jak se potěšit hudbou. Radek Baborák, který koncert diriguje, ale objeví se v něm také jako sólista, přirovnává ve svých sedmačtyřiceti profesi hudebníka vzhledem k dosaženému věku k hokeji – i zralý muzikant, stejně jako Jaromír Jágr, má radost, když si může zahrát. Ale už se třeba nepouští do úplně všech soubojů u mantinelů… A program? Emocionálně působivý! Jak říká, není divu, že se Zarathustra se svou fanfárou dostal až do filmu Vesmírná odysea a jako znělka do České sody!
Považujete uvedení ikonické symfonické básně Richarda Strausse za enormní úkol? V jak velkém obsazení ji budete hrát?
Orchestr Česká Sinfonietta, respektive v současné době hrající ještě stále pod názvem Ukrajinsko-česká Sinfonietta, je pokus mít u nás festivalový orchestr toho typu, jak ho známe ze zahraničí. Sejdou se muzikanti, kteří spolu hrají v souborech, spolužáci, kamarádi… Lidé, kteří jsou si nějakým způsobem umělecky a lidsky blízcí, a několikrát do roka spolu zahrají na výjimečných festivalech. Počet hráčů směrem nahoru není omezen. Nepočítám, jestli to letos bude největší skladba, protože třeba Berliozova Fantastická symfonie byla podobnou výzvou. Nebo Stravinského Pták Ohnivák. Všechno jsou to velké barevné partitury, které potřebují velký zvuk.
Straussův Zarathustra byl váš nápad?
Prosil jsem uměleckého ředitele Vojtěcha Stříteského, abychom – když už se dá dohromady takovýto all-star orchestr – mohli hrát skladby s větší obtížností. Mám muzikanty, které to baví a kteří chtějí ukázat virtuozitu svých nástrojů. Proto volba padla na toto dílo, které v Litomyšli dlouho nezaznělo.
A jaké jste měli naopak nejmenší obsazení?
Když jsme na Smetanově Litomyšli hráli na Dnu s Josephem Haydnem.
A jak vnímáte Beethovena? Jako hlavního klasika? Nebo jím je Mozart?
Beethoven do svých děl skládal celou osobnost. Z jeho skladeb vyzařuje síla a nekompromisnost. Mozart byl jedním z prvních výrazně nezávislých muzikantů. Provokoval, nechtěl se vázat v církevních nebo šlechtických kruzích, nechtěl brát všechny zakázky, ale chtěl tvořit. Beethoven je přemostění dob, Mozart člověk, se kterým by devadesát procent muzikantů rádo zašlo na večeři nebo na skleničku vína.
Uvažoval jste někdy víc o filmu Amadeus a o tom, jak ovlivnil celosvětové vnímání hudby?
Jde o fiktivní příběh, ale je to přesný příběh dvou světů – Salieriho jako osobnosti, která je závislá, je v přízni císaře, má zakázky, slávu a bohatství… A Mozarta jako někoho nezávislého, kdo se tam vřítí jako raketa s díly převyšujícími genialitou ostatní průměr.
Když už mluvíme o filmech, tak hlavní téma Straussova Zarathustry bylo užito ve Vesmírné odyseji a také v České sodě. Jak si vysvětlujete, že může fungovat v tak odlišném kontextu?
Muzikologie by určitě dokázala vysvětlit, že jde o vztah mezi tóny, že v melodii vzniká určité napětí. A protože člověk je obdařen vnímáním zvuků, tak napětí vyvolává emoce, se kterými skladatelé vědomě pracují. A od nich si pak berou autoři filmové hudby motivy a umně je skládají dohromady. Ale jindy si filmoví tvůrci raději vezmou rovnou originál. Takže není divu, že se právě tohle téma dostalo do filmu!
Jak důležitý je pro hudební interpretaci obsah Nietzscheho knihy Zarathustra?
Má podtitul Pro všechny a pro nikoho. Myslím, že i Straussova skladba je tak trochu „pro všechny a pro nikoho“. Ale ještě důležitější pro Richarda Strausse podle mě bylo, že jsou v knize přítomny dva odlišné světy – člověk a jeho náboženství, obřady a rituály… A na druhé straně člověk obracející se k přírodě a Stvořiteli bez všech těchto ozdob. A skladatel v tom cítil obrovský potenciál: dát vedle sebe ty nejvzdálenější harmonie a využít napětí, které tím vzniká. Ostatně na konci zaznívá vlastně stejná hudba jako na začátku, jenom zahraná slabě, tiše…
Hrajete také Schumannův Koncertní kus se čtyřmi sólovými lesními rohy. Jsou jejich party rovnocenně těžké?
Kvarteto lesních rohů je podobně dokonalé jako smyčcové kvarteto. Projevuje se to i v této skladbě. Party jsou vyrovnané, ale mají různou obtížnost. První horna je psaná extrémně vysoko, virtuózně. Čtvrtá horna potřebuje pro spodní hlubokou linku sílu a ty dvě prostřední horny se přidávají k první, nebo tvoří harmonii. Největší výzvou je dílo pro hráče partu první horny. Musí být nejjistějším ze všech. A to stojí spoustu energie…
Co je vlastně na lesním rohu pro hru nejchoulostivější?
Udržet se v kondici – najít denní rutinu pro budování nátiskové kondice. Jde o malé svaly, ale když se cvičí nebo hraje moc, ztratí se jemnost a virtuozita tónu… Právě tohle byl jeden z důvodů, proč jsem už nechtěl dál hrát v orchestrech.
Ale vy ještě neplánujete pověsit nástroj na hřebík, ne?
Pokud mi bude dopřáno, tak budu v hudebním světě pořád. Ale musím začít plánovat. Budu se věnovat hudbě komplexně. Ať už to bude hraní, pedagogická činnost, vedení souboru nebo dirigování. Kdybych přirovnal hudbu ke sportu, tak Jaromír Jágr ve věku, kdy ostatní pověsili brusle a hokejku na hřebík a kdy by mohl být majitelem klubu, trenérem nebo manažerem, v sobě našel motor udržovat si kondici. Určitě má radost, když vyjede na led, ale asi se už nebude pouštět do všech soubojů u mantinelů.
Petr Veber
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.
