WEB , Datum: 16.06.2019 , Zdroj: idnes.cz , Autor: Autor:, Věra Drápelová
K půvabům i rizikům „podširákových“ festivalů patří příroda. Své o tom vědí i v Litomyšli, kde již několikrát museli čelit živlům. Naposledy při koncertu ruské sopranistky Olgy Peretyatko.
Zámecké nádvoří, kde se většina pořadů festivalu Smetanova Litomyšl koná, sice lze zastřešit plachtou na speciální výsuvné konstrukci, která už při dešti zachránila spoustu akcí, průtrž mračen však může přehlušit hudebníky. To se teď stalo krátce po začátku sobotního koncertu. Plachta navíc už příval vody nepojímala a hrozilo, že koncert bude ukončen sotva začal.
Naštěstí po více než půlhodinové předčasné pauze se liják zmírnil a mohlo se pokračovat. Nadhled a humor, s nímž všichni, počínaje sólistkou, přes dirigenta Leoše Svárovského až po členy PKF – Prague Philharmonia situaci společně s profesionálně a pohotově jednajícími organizátory zvládli, sama o sobě zaslouží zvýšit hodnocení.
Samotný výkon ruské pěvkyně ovšem nepatřil do hvězdné kategorie, byl jen průměrný. Peretyatko (nebo též Pereťaťko) už roku 2013 zpívala v Praze a tehdy její hlas působil spíš ostře a strnule. Od té doby se však zjevně neposunula k lepšímu, hlas se jí nepodařilo technicky usadit a ani výrazově nepokročila. Peretyatko tak sice v Litomyšli zpívala v podmínkách na hraně regulérnosti, nicméně očividně nebojovala pouze s živly, ale i s vlastními možnostmi.
Pro ty nejtěžší úlohy z dramatického italského bel canta, jako je Belliniho Norma nebo hrdinky z Donizettiho oper Anna Bolena, Linda di Chamounix a Lucia di Lammermoor jí v hlase chybí větší plnost, charakterističtější barva a v přednesu schopnost postihnout hloubku a vášnivost této hudby.
O něco lépe jejímu hlasovému typu vyhovovala odlehčená virtuozní čísla, jako bolero Eleny z Verdiho Sicilských nešpor, valčík Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie a přídavek, jímž byla skladba Il bacio (polibek) od Luigiho Arditiho. Jenže pro skutečně špičkovou interpretaci tohoto oboru by potřebovala větší lehkost, pružnost a preciznost při braní tónů a frázování. A takovou techniku nemá, takže její hlas zní šedivě, jednotvárně a někdy vlastně až staře. U pěvkyně, jíž ještě není čtyřicet, je to na pováženou.
Dramaturgicky to tedy nebyla trefa do černého – na rozdíl od loňské senzace, jíž byl mexický tenorista Javier Camarena. Nicméně díky okolnostem zaviněným počasím a také bezvadně hrajícímu orchestru, který árie vyplnil předehrami mimo jiné k operám Roberto Devereux od Donizettiho, Ruslan a Ludmila od Glinky nebo k Verdiho málo známému ranému dílu Kdybych byl králem, koncert z paměti nevymizí.
