WEB , Datum: 24.06.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber
„Berlioz ochotně a hodně barvitě využil možnost zachytit pekelnou jízdu.“
„Hlavně díky dirigentovi šlo o podmanivé a důstojné připomenutí toho, co Berlioz přinesl do evropské hudby.“
Hector Berlioz vždy znovu překvapí. Respektive se připomene jako hudební novátor a revolucionář, jako romantický excentrik, umělecký megaloman a možná i tak trochu jako svého druhu posedlý, blouznivý šílenec. Jeho žánrově nezařaditelná skladba s názvem Faustovo prokletí na festivalu Smetanova Litomyšl tohle vše zhmotnila zvláště v závěru, kdy „Cval do propasti zkázy“ svými děsivými prostředky opět oživil obdivně udivenou otázku, jak bylo možné něco podobného napsat doslova pár let po Beethovenově a Schubertově smrti.
Zkratkovitá a vyhrocená, ale také básnivá a emotivní, celkově impozantní a neslýchaná. Taková je kompozice s názvem La Damnation de Faust, Faustovo prokletí – nebo snad lépe „věčné zatracení“. Doktor Faust prostě končí ve Francii v roce 1846 v pekle. Mnohem realističtěji než o pouhé desetiletí později, opět ve Francii, v Gounodově opeře, která se v závěru soustřeďuje jen na Markétku a neřeší, jak přesně to dopadlo s Faustem. Berlioz ochotně a hodně barvitě využil lákavou možnost hudebně zcela bezprecedentně zachytit pekelnou jízdu. V nalezených a využitých prostředcích mu z toho vyšel výjev ještě mnohem barvitější a hrůznější, než je cesta na popraviště v jeho Fantastické symfonii z roku 1830.
Smetanova Litomyšl provedení díla, zařazeného v jubilejním skladatelově roce do programu logicky a vlastně téměř nezbytně, svěřila pro první letní nedělní večer Dennisi Rusellu Daviesovi, Filharmonii Brno, Českému filharmonickému sboru Brno a Kantiléně. Sólisty dostal šéfdirigent zřejmě více méně přiděleny. Byli čtyři, ti tři hlavní přijeli z Francie a měli přinejmenším jazykovou výhodu.
„Domácí“ byl jen Martin Gurbaľ v epizodním výstupu. Z trojice plně obstál jen představitel Mefista, barytonista Pierre-Yves Pruvot. Dokázal dodat partu životný a výstižný výraz, navzdory tomu, že ho jeho měkčí, výše položený hlas k ďábelské ironii přímo nepředurčuje. Tenorista Jean-Noël Briend měl sice témbr sám o sobě pro lyričtějšího Fausta vhodný, ale chvílemi byl „pod tónem“, pěvecky ne zcela přesvědčivě používal hraniční falzetové nejvyšší tóny, ale hlavně – působil převážně tak, že jen odzpívává dané noty koncertního partu – nevycházel z něj jednoznačný dojem, že opravdu roli prožívá a hraje. A to je La Damnation de Faust v každém případě víc než jen kantáta zhudebňující nějakou báseň i víc než jen oratorium: jde o dramaticky koncipovanou hudbu s potenciálem opery, jednotlivé scény jsou nabity dějovostí a obsahem a přinášejí barvité obrazy, které si samy říkají o scénické zhmotnění.
Nadšení však nevyvolala ani mezzosopranistka Isabelle Cals v úloze Markétky – její projev bohužel neevokoval ani vokálně, ani vizuálně nevinnost, něhu, zranitelnost. Nevyužit proto pro skutečně jímavý a dojemný, mistrovský účinek zůstal i krásný výstup, chce se říci známá árie, kouzelné číslo s doprovodem anglického rohu, které je svým lyrickým charakterem, neotřelou melodií a zároveň výrazovým tahem pro Berlioze stejně charakteristické jako dunění několika tympánů a zlověstně hluboké tóny trombonů s nečekanými zvukovými výbuchy dalších bicích nástrojů na jiných příslušných místech skladby. Právě tyto nádherné nárazy, korunující obraz cesty do pekel, opakovaně – až dojemně – skutečně doslova polekaly a viditelně vyděsily jednu dámu v evidentně posluchačky nezkušené skupině turistů uprostřed auditoria.
Český filharmonický sbor Brno tentokrát na sebe nestrhl všechnu pozornost, jeho mužská část působila kompaktněji než ženská. A dětský sbor Kantiléna se v samotném závěru zvukově neprosadil tak, aby andělsky čistou scénu na nebi skutečně prozářil a korunoval. Zásadní podíl na celkově velmi dobrém vyznění večera měla Filharmonie Brno. Přesná a zvukově zajímavá, i ve většině sól. Brilantní ve známých mezihrách. S pevnými žesti, hbitými flétnami, jemnými smyčci, bouřícími bicími. A s nádherně hrajícím anglickým rohem.
Ostatně, sám Berlioz koncipoval dramatickou legendu La Damnation de Faust s důrazem na její symfoničnost, na klíčovou úlohu orchestru. A nejde jen o zmíněné hrůzné vrcholy, ani o známá samostatná orchestrální čísla – Uherský pochod a Tanec bludiček, jakési mezihry, při scénickém uvedení patrně potenciální baletní vložky, ve francouzském prostředí v divadle nezbytné. Jde i o součást vokálních čísel. Berlioz nesvěřuje orchestru pouhý doprovod – bohatě a zcela jedinečně a mimořádně nápaditě instrumentovaná partitura dodává v symfonickém zvuku dílu zcela nezaměnitelným a nenahraditelným způsobem náladu a charakter a dodává obrazům, výjevům a scénám romanticky barvité a emocionálně intenzivní odstíny, do té doby v hudbě neslýchané. Dennis Russell Davies během celého provedení nepřehlédnutelně držel otěže pevně v rukou, pokud se týká všech detailů a proměn v orchestru i nástupů pěvců; ale ještě víc byla cítit koncepční jistota stojící za tím vším. Právě díky němu šlo o podmanivé a současně důstojné připomenutí toho nového, co Berlioz díky své vznícené umělecké umanutosti přinesl do evropské hudby.
