4.6.2012 Hudební rozhledy str. 3 Rozhovory Hana Jarolímková
…RÁDA EXPERIMENTUJI, ALE V HUDBĚ NESMÍ BÝT NIC SAMOÚČELNÉ
Sylvii Bodorovou jsem navštívila krátce po jejím setkání s Thomasem Hampsonem ve Vídni, kam mu v sobotu 5. května přivezla definitivní verzi partitury a klavírní výtah svého rozsáhlého písňového cyklu Lingua angelorum pro barytón a symfonický orchestr. Kompozici, která zazní ve světové premiéře 4. července 2012 na festivalu Smetanova Litomyšl, jsem podrobně analyzovala v minulém čísle. Skladatelka v této kompozici navázala na svá předchozí rozsáhlá vokálně-symfonická díla Juda Maccabeus a Mojžíš i na spolupráci s řadou pěvců, a tak první otázka mířila právě k této tematice…
* Komponovala jste už pro řadu skvělých pěvců – pro Gabrielu Beňackovou, Ivana Kusnjera, Stefana Margitu a teď pro pěvce, o němž se zcela právem říká, že je jedním z nejlepších světových barytonistů. Jaký to byl pocit přivézt mu do Vídně před Vánocemi 2011 první verzi partitury cyklu Lingua angelorum a nyní po vzájemné spolupráci a drobných korekcích definitivní verzi?
Především jsem byla strašně napjatá. Vždy, když jsem slyšela zpívat Thomase Hampsona, byl to pro mne obrovský zážitek, a vidět ho nad svou vlastní partiturou – to byl téměř sen. Očekávala jsem hodně, přesto mne Thomas Hampson překvapil. Rychlost, s jakou se zmocnil nové partitury, jak byl schopen z listu zazpívat svůj part a jak dokonce jednotlivé části komentoval – s muzikantským nadhledem spíše jako skladatel či dirigent než pěvec, to mne zcela uchvátilo.
* Měl Thomas Hampson hodně připomínek a jak probíhala vzájemná spolupráce na tak rozsáhlém cyklu?
V Praze i ve Vídni jsme se sešli několikrát. Nejdříve mne Thomas Hampson oslovil s myšlenkou cyklu orchestrálních písní. To byl ten první a základní impulz. Napsat cyklus věnovaný 400. výročí úmrtí Rudolfa II. – to byla myšlenka, která se zrodila při vycházce Prahou – Pražským hradem. To bylo v lednu 2011. Považuji za zázrak, že se nám podařilo najít termín provedení v jeho nabitém kalendáři. Je pro mne vždy šokující, jak hluboké znalosti historie tento pěvec má. Když jsem přišla s nápadem užít v cyklu několik jazyků, abych zdůraznila multikulturní charakter doby Rudolfa II., zareagoval ihned tím, že bych také určitě měla mít v cyklu španělštinu, protože Rudolf II. ve Španělsku u svého strýce strávil podstatnou část svého dospívání… Thomas Hampson je člověk, který neklouže po povrchu, a to mne fascinuje. Je to slyšet z každé zazpívané noty a je to poznat i při rozhovoru nad novou skladbou.
* Jste v poslední době spíše autorkou vokálních skladeb, na počátku vaší dráhy to ale byla spíše díla koncertantní. Co vás tak přitahuje na lidském hlasu?
Jisté je, že lidský hlas je ten nejkrásnější nástroj vůbec a dokáže přenést emoce takovým způsobem, jakým to nedokáže ze všech instrumentů žádný. Hudba proudí ze srdce přímo do srdce… Miluji všechny nástroje, hlavně ty, pro které právě píši, lidský hlas je tak trochu nad nimi. Myslím si, že se autor nejdříve musí naučit dýchat s nástroji, aby potom uměl dýchat s lidským hlasem.
* Důležitou roli ve vaší nové skladbě, kterou jsem již v předchozí analýze nazvala spíše velkou kantátou pro sólový hlas, hrají opět bicí nástroje, je to záměr, nebo spíše konstanta vaší tvorby zejména v posledním období? Mám na mysli především velká oratoria Juda Maccabeus, Mojžíš a samozřejmé i nejnovější Symfonii č. 1 „Con le campane"…
Nedělám to záměrně, ale musím přiznat, že ve všech mých skladbách posledního období mají bicí nástroje opravdu důležitou roli. Jsou s námi od počátku a zdá se, že nás neopustí. Je v nich rudimentární síla a zároveň hodně vypovídají o naší současnosti.
* Ve svém cyklu užíváte celou řadu jazyků, s kterým se vám pracovalo nejlépe?
Jednoznačně nejkrásnější a hudebně nejlépe zpracovatelný jazyk je italština. Ta se zhudebňuje sama. Když jsem si přečetla italský text, ihned jsem v něm slyšela melodii.
* Jak jste vybírala autory textů z tolika odlišných kultur a oblastí?
Musím poděkovat všem, kteří mi byli nápomocni a nasměrovali mne při hledání vhodných textů. Při této kompozici bych se bez pomoci odborníků v tolika jazycích nedokázala zorientovat. Chtěla jsem vycházet z dobových prací a najít něco, co je obsažné a hodí se ke zhudebnění, což nebylo snadné. Asi není náhoda, že jsem nakonec sáhla po tom nejlepším, co doba Rudolfa II. nabízí, včetně Williama Shakespeara.
* Objevuje se zde i čeština, nebude pro amerického pěvce příliš obtížná?
Dlouho jsem s užitím češtiny váhala, právě z těchto důvodů. Zároveň jsem cítila, že by v tomto cyklu čeština neměla chybět. Byla jsem šťastná, když mi tuto těžkou situaci pomohl vyřešit sám Thomas Hampson, protože navrhl, že by tam čeština být měla…
* Dílo má řadu dramatických momentů a v jedné větě se objevuje dokonce velmi satirický text s aktuálním vyzněním, je tato doba něčím poučná?
Čím více jsem se ponořovala do rudolfínské doby, tím palčivěji jsem si uvědomovala, kolik máme společného. V historii se vše jen opakuje. Možná, že právě prostřednictvím hudebního díla se ta podobnost může ukázat. Jako hudební skladatel toho nemohu moc udělat, ale možná tím, že tyto problémy alespoň naznačím a otevřu, přivedu některé posluchače k zamyšlení. To je ostatně důvod, proč mne historická témata tak přitahují.
* A opět se zde – a není to ve vašem díle poprvé – v závěrečné větě setkáváme s protestantským chorálem a jeho texty…
Protestantský chorál miluji – pro jeho velebnost a prostotu. Zdá se mi být takovou spojnicí mezi tím, co už ani slovy ani hudbou nelze vyjádřit.
* Není to první dílo, které jste napsala pro festival Smetanova Litomyšl, jaký máte vztah k tomuto festivalu a co byste mu přála?
Smetanovu Litomyšl mám moc ráda. Skvělý festival, skvělí lidé v organizačním týmu, nádherné prostředí, vynikající publikum. Když jsem na festivalu v Litomyšli, mám vždy pocit, že to vše má smysl. Co víc si dnes člověk může přát?
* V loňském roce zemřel váš pedagog prof Ctirad Kohoutek, jak na něj a na svá studia vzpomínáte? Co se od té doby nejvíce v hudebním světě změnilo?
Změnilo se toho opravdu hodně. Vážná hudba měla daleko větší podporu. Interpreti byli finančně motivováni, aby se věnovali nově vznikající tvorbě, skladatelům byla udělována stipendia. Užitečné byly i koncerty-besedy, kdy byl autor přítomen provedení několika svých skladeb a publikum s ním mělo možnost o jeho skladbách hovořit. Na všech projektech Českého hudebního fondu bylo pozoruhodné, že to nebyl stát, kdo platil tuto podporu české hudby, nýbrž hudebníci sami. Z každého muzikantského honoráře se dvěma procenty přispívalo na tyto aktivity. Na druhé straně musím přiznat, že vývoj přinesl i celou řadu pozitivních momentů. Zejména možnost odjet kdykoli a kamkoli, to byl v době mých studií pouze sen a nikdo, kdo tu dobu nepamatuje, si neumí představit, jak obtížné a někdy zcela nemožné bylo vycestovat za hranice této země, zejména na Západ. Dnes už si vůbec neumím představit, že bych si nemohla na schůzku s Thomasem Hampsonem zajet do Vídně, dát si společně oběd a promluvit o novém cyklu, že bych nemohla jet na své provedení ve Wigmore Hall do Londýna či si zajet na premiéru své nové skladby do USA. V dobách mých studií to bylo jako z říše snů. Pokaždé, když vyjíždím za hranice, uvědomuji si, jaká je to hodnota. Mimo těchto společenských změn do hudby vtrhla i technická revoluce – každý autor píše dnes své skladby na počítači a dodává své partitury na zcela profesionální úrovni, hudba se může šířit takovými médii, jako je YouTube, noty se mohou posílat elektronicky, to vše bylo v době mých studií zcela nepředstavitelné. I pohled na hudbu se změnil. V dobách mého studia na JAMU bylo téměř dogmatem, že vše, co je tzv. „tonální", je v hudbě nepoužitelné. Když jsem v roce 1978 předložila svou absolventskou skladbu, která nebyla modernisticky atonální ve stylu ä la Darmstadt, všichni si mysleli, že ta úspěšná studentka v závěru svých studií ztratila rozum. Tehdy jsem vůbec netušila, že Arvo Part po několika měsících meditace v roce 1976 napsal svou slavnou skladbu „Pro Alinu", která je zcela tonální. A byli i jiní. Asi to bylo ve vzduchu… Přesto jsem vděčná za své školení i za to, že dnes mohu svobodně použít jakoukoli techniku – od heterofonie až k hudbě témbrové, ale pouze za předpokladu, že tu techniku k vyjádření hudební myšlenky skutečně potřebuji, a to je to hlavní, co nám náš pan profesor Ctirad Kohoutek vštěpoval – nic v hudbě nesmí být samoúčelné. A tak dodnes – i když stále hledám a experimentuji v různých parametrech hudební struktury (bez toho by komponování ztratilo smysl) – mi jde vždy o účel a vnitřní hudební logiku takového hledání. Za jeho systematický přístup jsem tedy stále moc vděčná. Oceňuji i to, že po celá léta, když už jsem dávno nebyla jeho žačkou a šla jsem svou cestou, sledoval všechny mé premiéry, reagoval na ně a já jsem měla velkou radost, že jsme si vždy měli co říci. Bude mi moc chybět.
* V současnosti pracujete jako členka dozorčí rady OSA, co vám tato práce přináší?
Doba se změnila. Ve hře je stále více hráčů a mají různé cíle. Domnívám se, že česká hudba je ve světě velký pojem. Kdo z malých národů má na svém kontě taková skladatelská jména, jako je Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček či Bohuslav Martinů? Už nejde pouze o hudbu vážnou či jinou, ale jde především o to, uchovat kulturní štafetu. Zachovat i pro další generace možnost, abychom si udrželi v pomyslném hudebním světě pozice, které ti před námi posunuli tak vysoko. Dnes není možné očekávat, že někdo jiný bude hájit zájmy nás, skladatelů. Každý úspěch svého kolegy cítím jako svůj vlastní. Doba není lehká a vše, co nepřináší rychlé a vysoké zisky, je automaticky znevýhodněno. Jsou však hodnoty, které se nedají měřit pouze penězi, anebo jsou-li měřeny v penězích – mají jinou dobu návratnosti. V mnoha věcech jsem se poučila a seznámila s realitou, nezměnilo to však můj zásadní postoj – vytvořit takové podhoubí, které by vznik nových skladeb podporovalo, motivovalo. Jednoduché to není, ale považuji to za svoji povinnost. Přála bych si, abychom dokázali pro OSA i uvnitř OSA udržet takové funkce, kvůli kterým OSA v roce 1919 vznikl. Je to v každém případě velmi tvrdý boj.
* Dost dlouho jste učila v USA, často jste v zahraničí, jaké je tam postavení české hudby?
Česká hudba má ve světě až neuvěřitelně silný zvuk. Jméno Dvořák zná úplně každý. S mimořádnou intenzitou se prosazuje i dílo Leoše Janáčka. Jemu vděčí za svou kariéru i celá řada českých pěvců a dirigentů. Myslím si, že máme v hudbě co nabídnout a máme být na co pyšní.
* Co by česká soudobá hudba potřebovala a co jí podle vašeho názoru nejvíce škodí?
Byl pro mne velký šok, když jsem před léty navštívila Finsko a zjistila, co vše Finové pro svoji hudbu dělají. Jakou důmyslnou podporu ji poskytují. Každý finský interpret zpravidla hraje v zahraničí skladbu finského skladatele, finančně jsou podporováni dokonce i cizí interpreti, kteří finskou hudbu hrají. Moc bych si přála, abychom si i u nás namísto kauz o korupci v novinách jednou přečetli něco takto pozitivního. Jsme malá země a kultura pro nás vždy byla a bude něčím, co nás profiluje jako národ. Na druhé straně je třeba neustále se srovnávat s těmi nejlepšími. Máme dnes tolik možností! Přímé přenosy, nahrávky, YouTube, dnes si nikdo na nedostupnost informací stěžovat nemůže. V umění je asi nejtěžší ten fakt, že každý si svoji cestu musí prošlapat sám. A to někdy bolí. Moje stará zásada je „žít a nechat žít". Jako autora mne vždy zajímala reakce okolí. Ne proto, abych psala to, co se ode mne očekává, ale proto, abych zjistila, že to, co jsem svou hudbou chtěla říci, jsem hudbou říci dokázala. Jsem bytostně přesvědčena o tom, že autor, který si nedokáže najít cestu ke svému posluchači, který nedokáže najít vůbec nikoho, kdo by s jeho tvorbou nějakým způsobem rezonoval, by měl přinejmenším hodně přemýšlet…
* Vaše nejbližší plány – opět vokální, nebo jiný žánr?
Pracuji na několika objednávkách – od komorní skladby pro festival v USA až po velkou, tu největší formu, ale raději o tom nebudu mluvit, abych to snad nezakřikla… A rýsuje se i další objednávka pro velmi významné zahraniční těleso, které patří mezi skutečnou světovou elitu, to už však vůbec nechci zakřiknout, dokud to nebude stoprocentně jisté a skladba nebude napsána, zahrána a natočena. •
Foto popis| Sylvie Bodorová s Thomasem Hampsonem
