4.6.2013 Týdeník Rozhlas str. 19 Kultura Alena Sojková
Jakub Hrůša, šéfdirigent Pražské komorní filharmonie, hlavní hostující dirigent Tokijského metropolitního symfonického orchestru, do loňského roku hudební ředitel operního festivalu Glyndebourne on Tour, host světových orchestrů zvučných jmen, vystoupí 16. června na Mezinárodním operním festivalu Smetanova Litomyšl.
* Jak úzká je vaše spolupráce se Smetanovou Litomyšlí? Vystupujete na festivalu pravidelně?
Mám odjakživa tento festival nesmírně rád a dá se říci, že na něm vystupuji pravidelně, i když to neznamená, že se tak děje každý rok. Měl jsem v Litomyšli ovšem koncert loni a mám jej i letos. Většinou řídím „svou“ Pražskou komorní filharmonii, ale zrovna loni tomu bylo jinak, protože jsem festival zahajoval s Českou filharmonií, a i letos povedu Filharmonii Brno, orchestr mého rodného města, a Český filharmonický sbor, který přijede také odtamtud.
* Jaké má podle vašeho názoru Smetanova Litomyšl postavení mezi ostatními hudebními festivaly?
Smetanova Litomyšl má úžasnou tradici a je situována v naprosto exkluzivní lokalitě, která by byla skvělá, i kdyby se nejednalo o rodiště zakladatele naší tzv. národní hudby. Také zázemí, management a společenská podpora festivalu mě trvale fascinují svým entuziasmem a jiskrou. Myslím, že u nás je tento projekt opravdu něco výjimečného. A svým „geniem loci“ i ve světovém měřítku.
* Do loňska jste byl hudebním ředitelem Glyndebourne on Tour, proslulého operního festivalu, který jistě disponuje jiným finančním rozpočtem než východočeský festival. Přesto – lze tuto přehlídku a Smetanovu Litomyšl nějakým způsobem srovnat?
Rozdíl mezi Glyndebourne a Litomyšlí bude předně ve finanční vybavenosti. Přesto bych neřekl, že v Glyndebourne jakkoli plýtvají penězi – dokonce tam mají zřejmě oprávněnou pověst pořadatelů, kteří neplatí tak dobře jako mnohé daleko méně prestižní štace. Tento fakt je ovšem vyvažován uměleckou kvalitou a věhlasem, kterému se Glyndebourne těší, a také tím, že si glyndebournské vedení dává dobrý pozor na to, aby spolupracovalo s umělci, jejichž primární motivací k tamějšímu účinkování nejsou peníze. Ale přece jen srovnáváme nesrovnatelné – takovou cenu za lístek, jakou musí zaplatit návštěvník opery v Glyndebourne, by si jinde málokdo mohl dovolit nasadit. A přece mají neustále nabito. Jedná se v tom nejlepším smyslu slova o tradici svým způsobem velmi konzervativní. Domnívám se, že Litomyšl musí postupovat o poznání „demokratičtěji“, vstřícněji.
* Letos budete v Litomyšli uvádět Orffovo dílo Carmina Burana, velmi populární a oblíbené posluchači. Nese s sebou provedení této skladby nějaké záludnosti?
Asi to bude fakt, zeje tak nesmírně známá. Ale na druhou stranu je to tak neutuchající zdroj energie a radosti, že když se pojme se správným řízem a také s patřičnou senzualitou, tedy vpravdě eroticky, málokdo jí odolá.
* Vedle Orffa uvedete i Rachmaninovovu poemu Zvony. Jaký je váš vztah k tomuto skladateli?
Rachmaninov si mě definitivně získal, když jsem poznal jeho Symfonické tance, pozdní dílo úžasného ducha. Do té doby jsem ho vnímal jako autora pro mě doprovazečských úkolů eklektického (byť úžasně sladkého a místy také hlubokého) charakteru. Zvony jsou dalším jeho počinem, který dá posluchačům pocítit, že tento geniální muž, který se tak trochu nenarodil do té správné doby (žil až příliš pozdě po odplynutí vzedmutí romantismu), stojí za důkladnější zkoumání, než mohou zprostředkovat jeho klavírní koncerty. Možnost uvést tuto skvělou skladbu byla vedle sympatií k Litomyšli jednou z hlavních motivací, proč jsem relativně na poslední chvíli rád vklínil hostování tam mezi svá angažmá v zámoří.
* Působíte jako hlavní hostující dirigent Tokijského metropolitního symfonického orchestru. Kromě jiných skladatelů jste tu nastudoval i díla Bohuslava Martinů. Jak blízká je tomuto ansámblu hudba tohoto skladatele? Domníváte se, že patří k úkolům českých dirigentů působících u zahraničních orchestrů uvádět českou hudbu?
Na porozumění Martinů v Tokiu soustavně pracuji. Ještě před pár lety nebylo možné si představit, že by relativně tradiční japonské publikum bylo lačné po této hudbě. Nyní je to již realita. Uvedl jsem v Tokiu už dvě symfonie Martinů (Třetí a Šestou) a další díla budou následovat (Čtvrtá, Hobojový koncert či Kytice). Systematické uvádění české hudby v zahraničí je pravou uměleckou povinností českého dirigenta. Určitá výseč této hudby – například téměř celý Dvořák a Janáček – je již definitivně zakotvena v oné pomyslné světové „síni slávy“. Ale například u Martinů či u Suka je třeba ještě vykonat mnoho. K tokijskému orchestru jezdím dvakrát do roka. Je to nesmírně kvalitní orchestr, který je vždy precizně, řekl bych až dokonale připraven – a navíc jsou to strašně fajn lidi.
* V současnosti si vás čeští posluchači příliš neužijí – podle vlastních slov trávíte až dvě třetiny z roku v zahraničí. Jaké přínosy a jaké ztráty z toho pro vás pramení?
Přestal jsem se nad tím tak trochu zamýšlet – stačí mít duši a oči otevřené, a člověk prohlédne, že takto je smysluplná a naplňující dráha světově úspěšného dirigenta zkrátka postavena. Snažím se postupovat tak, abych měl před „svými“ českými posluchači takříkajíc čisté svědomí a „vydával jim počet“ z toho, kam jsem dosud ve svém životě umělecky dospěl. Mám skvělou ženu, která je i při udržení své vlastní právnické profese tak flexibilní, že se mnou může do určité míry cestovat, a činí mi onen čas v zahraničí přirozenější. Je ovšem úžasné se vracet domů -jednak pro ten ryzí sentiment, který ke své vlasti cítím, jednak i pro to, že člověk vnímá radosti i strasti uvnitř naší země s neskonale bohatší perspektivou. A to bych neměnil. Uvidíme, jak to bude dál. Jedno je jisté – mám svou zemi a lidi v ní žijící moc rád.
Foto popis| „Je úžasné vracet se domů,“ říká Jakub Hrůša, který stráví dvě třetiny roku v zahraničí
Foto autor| Foto Zbyněk Maděryč
