Smetanova Litomyšl: Třikrát bravo pro Ostravu

WEB , Datum: 30.06.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber

„Lady Macbeth je mistrovský kus ani ne třicetiletého Šostakoviče.“

„Pucciniho Gianni Schicchi by mohla být filmová groteska.“

„Umístění orchestru v Jízdárně umožnilo v ´Ježíšovi´ nepřehnat hladinu celkové hlasitosti.“

Národní divadlo moravskoslezské na Národním festivalu Smetanova Litomyšl letos opět jednoznačně zabodovalo. Se zaslouženým ohlasem uvedlo v minulých dnech na zámeckém nádvoří dva klasické operní tituly – Pucciniho Triptych a Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu – a rockovou operu Jesus Christ Superstar. Tři mimořádně vydařené inscenace. Andrew Lloyd Webber měl k dispozici dokonce dva vyprodané večery za sebou. Takže vlastně pro Otravu bravo čtyřikrát.

V noci na dnešek se zdařilé hostování uzavřelo čtvrtým večerem, třemi velmi kontrastními operními aktovkami, které Puccini v roce 1918 určil pro uvádění pohromadě. Sestra Angelika je psychologicky vyhroceným, i když ještě stále lyrickým osobním dramatem z klášterního prostředí. Plášť je typicky veristickou tragédií s vraždou ze žárlivosti. A Gianni Schicchi neodolatelnou, mistrovsky napsanou operní komedií. Triptych uvedl ostravský operní soubor na domovské scéně loni v prosinci v koprodukci se Slovenským národním divadlem, kde se inscenace režiséra Romana Poláka už hrála. Litomyšlské představení bylo pro Ostravu derniérou.

Sestra Angelika, opera s výhradně ženskými rolemi, se odehrává v klášterní klauzuře, ve společenství řádových sester v bílých hábitech, v prostředí naivním i pokryteckém, čistém i zlém. Úvodní epizody charakterizující prostředí jen navozují atmosféru a rámec, podstatný je příběh, který se rozkrývá až potom. Návštěva u jeptišky Angeliky, její teta, bezcitně přísná žena v černém, dává divákovi poznat, co bylo a je skryté – Angelika je v klášteře za trest, kvůli nemanželskému dítěti, jehož narození před několika lety na rodinu vrhlo nedobré světlo. Informace, že dítě už dávno zemřelo, bere Angelice sílu dál žít. Zjevení Panny Marie a dítěte (které se zbytečně reálně pohybuje po scéně opakovaně i předtím) je už jen kořením pro efektní a působivý závěr; Puccini nebyl katolickým mystikem a nejbarvitěji vyjádřil v této opeře to, co i v jiných – sílu osobních emocí, touhu, zoufalství, srdceryvnou tragičnost jednoho osudu. Naplnil téměř hodinovou plochu intenzivně stupňovanou hudbou, jistou rukou instrumentovanou a se stejnou jistotou v charakteristických poryvech rozvlněnou. Mladá slovenská sopranistka Linda Ballová byla v titulní roli výjimečně uvěřitelná a vokálně, na pomezí lyrismu a tušeného budoucího dramatičtějšího hlasového vývoje, opravdu výborná.

Aktovka Plášť (kterou si Puccini přál hrát z trojice jako první, ale inscenátoři tohoto projektu rozhodli jinak), odehrávající se na nákladní lodi zakotvené v Paříži na Seině, je postavená na podobném modelu. Charakteristika prostředí pomocí epizod (a zde ještě víc dokonce i pomocí zvukového koloritu – houkání lodní sirény, automobilových klaksonů na břehu nebo věrně napodobené flašinetářovy hry) připravuje půdu pro konflikt a tragédii. Jeden vyhaslý vztah, druhý skrývaný, vypjaté árie a duety… A pak naturalistické rozuzlení: uškrcení milence. Plus otevřený konec. V Plášti, režijně na nevelké jevištní ploše výstižně uchopeném, nebyl v tomto představení žádný výkon nad jinými. Martin Bárta má vždycky výhodu v mohutné postavě, která v kombinaci s velkým hlasem pomáhá jeho operním rolím vyznívat chlapsky, bez okolků, velitelsky. Sezjihnutím a lyrickou kantilénou ve vyšší poloze to má ze stejných důvodů o něco těžší a bylo to v potřebných momentech znát i tentokrát. Slovenská mezzosopranistka Zuzana Šveda vytvořila spolu s tenoristou Michalem Lehotským spolehlivý, standardní jevištní pár schopný víc než uspokojivě vyklenutých vypjatých pucciniovských kantilén. Další zúčastnění pěvci přidali vklad trefně zvládnutých menších úloh.

Groteskní opera Gianni Schicchi je mistrně zkomponovaná opera buffa, u Pucciniho vlastně docela překvapivý žánr. Má hudební i dějový švih a spád, obsahuje řadu opravdu vydařených situací a nejeden hudební vtip. Vše v duchu italské commedia dell´arte i těch nejlepších komických oper minulosti. Gianni Schicchi je vykutálený Florenťan, který využije situaci: má pomoci pozůstalým k dědictví. Vymyslí v jejich prospěch drzý podvod – společně odstraní ze smrtelné postele zesnulého a sám jeho hlasem nadiktuje notáři novou závěť. Že si přitom bez skrupulí přihodí nebožtíkův dům pro sebe a pozůstalé z něj pak vyžene, mu přece nemůže nikdo zazlívat – udělal to pro svou dceru a jejího milého. Roman Polák rozehrál rychle kupředu běžící děj detailním způsobem, mohla by to málem být filmová groteska. Stejně detailně – a vzhledem k tempu hudby i textu obdivuhodně – nastudovali operu sólisté. Je jich patnáct, všichni v lehké nadsázce hrají a v podobně zvýrazněném konverzačním stylu zpívají skvěle. Za pěkně zazpívané árie, které bláznivý děj na chvíli pozastaví, si zaslouží jmenovité uvedení Tereza Maličkayová a Luciano Mastro jako mladá dvojice. Vyzdvihnout slovenského barytonistu Gustáva Beláčka za dokonale realisticky i šaškovsky ztvárněnou titulní postavu snad opravdu dostatečně ani nejde – hraje přirozeně a neodolatelně, dává pozornost každému slovu, je šejdířem, na kterého se opravdu nelze zlobit, zvláště v kontextu s cynickými a hamižnými dědici. Gianni Schicchi byla divadelně mimořádně podařená inscenace. Nehledě na to, že i hudebně. Tomáš Brauner dirigoval dílo se stejnou jistotou, s jakou bylo napsáno. A orchestr ostravské opery se během celého večera skvěle vyznamenal.

To ovšem úplně stejně platí i o předchozím večeru. Šostakovičovu strhující operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, dramatickou a naturalistickou, dirigoval v Litomyšli Jakub Klecker. Partitura s plně symfonickým rozměrem a zvukem, srovnatelná s Šostakovičovými symfoniemi, dostala v orchestřišti veškerou možnou plnost – brutální expresivitu, groteskní nadsázku i lyriku a melancholii, virtuózní spád parodických meziher i hymnickou bezvýchodnost závěru, utrpení bez konce. A na scéně nezůstali v ničem stranou. Případ znuděné, trvale neuspokojované kupcové, která trpí v nešťastném manželství, která se zaplete s milencem a dokonce kvůli němu vraždí, až skončí v káznici na Sibiři (současně příběh vypočítavého mužika, bezcharakterního svůdce, který se zaplete s kupcovou – a skončí s ní na Sibiři) je v duchu nejlepších literárních děl mrazivě realistickým obrazem zkažené venkovské ruské společnosti, tragédií-satirou poukazující na nezřízenou moc sexuality.

Jde o mistrovský kus ani ne třicetiletého skladatele. Katěrina Izmajlova je obětí světa ovládaného muži. Milenec si v lágru najde jinou a hlavní hrdinka ukončuje život sebevraždou. Režiér Jiří Nekvasil vyhmátl a explicitně zobrazil v díle všechny podstatné a charakteristické rysy, které je činí opravdu mrazivě „ruskou“ operou. Ať už se to odehrává za cara, nebo za Stalina. Hlas a herectví věnovala i tento večer Iordanka Derilova, bulharská sopranistka působící hlavně v Německu, této velké roli bezvýhradně. Skvělý byl Martin Bárta jako ztělesnění mužské panovačnosti i Vadim Zaplechny představující mladší živočišné a sebevědomé mužství. Na scéně je množství postav, nebylo mezi nimi slabého výkonu.

Šostakovičovou Lady Macbeth sáhla Smetanova Litomyšl zatím patrně nejdál a nejodvážněji. Obavy z ne zcela plné vyprodanosti auditoria se nakonec nevyplnily, na poslední chvíli to dopadlo víc než dobře. A ohlas těch, kteří přišli a vydrželi do půl jedné po půlnoci, byl veskrze nadšený, opravdový a hlavně dlouhý. Není divu, jde o posluchačsky náročnější, expresivní, ale skvělé dílo. Představení mělo jedinou vadu. Pro poslední dějství je potřebná úplná proměna scény. Dřevěné klece (které navíc neodpovídají situaci v libretu) se ovšem jeví tím nadbytečnější, čím zdlouhavější a napětí celého večera už ničící byla půlnoční přestavba. Přesto to samozřejmě stálo za to. A zařazením tohoto díla Smetanova Litomyšl potvrdila, že je festivalem s náročnými uměleckými cíli, přehlídkou, která umí nabídnout obdivuhodně široké spektrum programů a která se přitom nebojí ani těch opravdu závažných.

Zbývající dvojí bravo patřilo Ostravě ve středu a ve čtvrtek, a to klasickému dílu hudebního divadla jiného žánru – rockové opeře či muzikálu Jesus Christ Superstar. Titul přivezl soubor a orchestr operety a muzikálu Národního divadla moravskoslezského. Je dobré si uvědomit, že v daném oboru geniální dílo, strhující svými hity i celkovým nábojem, navíc ve své době dílo ještě asi značně kontroverzní, napsali dvacetiletí mladíci… Smířlivě působící Lukáš Vlček v titulní úloze a expresivní Lukáš Adam jako Jidáš i všichni další v sólech i ve sboru byli v zažitých rolích skvělí, aktualizace biblického příběhu v režii Jiřího Nekvasila byla rozumná a srozumitelná. Dobrým krokem se ukázalo být umístění orchestru v Jízdárně a přenášení zvuku (a obrazu dirigenta Jakuba Žídka pro sólisty i pro publikum) kabelem. Mimo jiné to umožnilo přimíchávat snadněji hlasy sólistů a nepřehnat na nádvoří v ozvučení hladinu celkové hlasitosti. I tímto titulem Smetanova Litomyšl sáhla daleko. Za Šostakoviče v moderní opeře o moc dál jít přece jen asi už nemůže. V muzikálu za „Ježíše“ také ne.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz