Zemřela Hana Maciuchová

TISK , Datum: 16.02.2021 , Zdroj: Divadelní noviny , Strana: 10 , Vytištěno: 2 000 , Infotype: Nepojmenováno , Datum importu: 16.02.2021 14:56 , Rubrika: Kontext , Země: Česko

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch

(29. listopadu 1945 Šternberk – 26. ledna 2021 Olomouc)

Paní herečka. Na velkém jevišti Vinohradského divadla i na malých scénách ve Viole, v Řeznické a jinde.

U rozhlasového mikrofonu i před televizní a filmovou kamerou. Vždycky noblesní, pečlivá, krásná.

Pracoval jsem s paní Maci

Všimli jste si, že některé herečky mají ten dar, že se lidé v jejich přítomnosti mění? Například mužům je trapné říkat sprostá slova, nedejbůh oplzlé vtípky, nebo se džentlmensky postaví, když dotyčná dáma vejde do dveří. Nebo alespoň ztiší hlas. A ženy přestanou klábosit, narovnají záda a vypnou prsa.

Něco podobného s sebou nesla i paní Hanka Maciuchová. Paní Hani Maci – tak jsme si ji familiárně pojmenovali. Kolegové v její přítomnosti mluvili spisovně a tak nějak vznešeněji. Byla přirozeným arbitrem názorů na cokoli a po vyslovení jejího náhledu na problém ostatní vždy s úctou ukončili diskusi. Je velmi zapotřebí takových dam u divadla, protože ta ošoupaná prkna v lesku jejich osobnosti dostanou punc slavnosti. Pobýt v blízkosti takové herečky – představuju si, že právě takovým herečkám se odpradávna přezdívá diva –, pobýt a pracovat v blízkosti takové divy, tak uvěříte, že divadlo může být a MÁ BÝT nejen pravdivé a poctivé, drzé, provokativní a ironické, ale i ušlechtilé. V přítomnosti takové osobnosti uvěříte, že jste v divadle součástí něčeho velikého.

Paní Maciuchová byla DIVA.

Já jsem měl štěstí. Pracoval jsem s divou, pracoval jsem s paní Maci.

Poprvé jsem se s ní ale pracovně potkal v televizi. Oba jsme byli „od divadla“, a tak jsme k sobě měli ihned blízko. My divadelníci pohlížíme na televizní práci často tak trochu přezíravě, bereme ji jako „kšeft“, to pravé umění se děje přece v divadle. Ne tak paní Maci. Svoji televizní práci nikdy nepomlouvala, nikdy neironizovala, nevyprávěla zkazky, že se člověk něčím živit musí, že dluhy se neptají, odkud bere peníze. Věděla, že když už tu práci vzala, tak za ni nese i zodpovědnost, že úroveň slabšího scénáře i celkový výsledek může povýšit kvalitním herectvím. Věděla, že v první řadě nese kůži na trh ona sama, že divák vidí na obrazovce hlavně herce. A tak nečekala odevzdaně na režiséra, že jí vyloží situaci, měla připravenou svoji verzi a silou svého talentu i tvrdohlavosti se ji snažila prosadit. Hanka ve své představivosti „viděla“ i to, co „vidí“ kamera, ba dokonce mě často překvapila, že už na place byla schopná vnímat střihovou skladbu. A podle toho hrála. Měla dokonale předpřipravená gesta i intonace, nic navíc, nikdy nic nechybělo.

A tak by se zdálo, že já jako režisér jsem měl lehkou práci. Stačilo postavit kameru a točit. Ale nebylo to tak jednoduché. Paní Maci mě svojí dokonalou přípravou a precizním nastavením samozřejmě provokovala, abych ji také překvapil. Třeba nečekaným čtením situace nebo použitím rekvizity. Nebylo to lehké, protože když se jí mé řešení nelíbilo, nevzdala se a bojovala jako lvice o svoji verzi. O to větší byla radost, když přijala, když uvěřila, že nová verze postavu povýší a situaci rozvine. Myslím, že taková práce i ji těšila nejvíc – vzájemné překvapování i v těch nejjednodušších detailech. Byla to tvrdá, ale vzrušující spolupráce. Často jsem se přistihl, že jsem vystoupil z role režiséra a sledoval její práci jako student profesora. Měl jsem tehdy za sebou už několik televizních režií, ale toto byla moje škola herectví před kamerou.

Už tenkrát jsme si řekli že bychom rádi spolupracovali i v divadle. Přece jenom divadlo bylo pro Hanku i pro mne hlavní teritorium. Dlouho nám to nevycházelo – když Hanka byla na Vinohradech, já byl v Ostravě a na Fidlovačce. A když jsem se nakonec dostal na Vinohrady jako umělecký šéf, Hanka už tam, žel, nebyla. Odešla za podivných okolností na vrcholu svých tvůrčích sil. Jako pravá dáma si však nikdy nestěžovala, jenom v náznacích jemně komentovala svůj nešťastný odchod.

Po nástupu na Vinohrady jsme paní Maciuchovou ihned kontaktovali a vyslovili přání spolupráce. Haničku to moc potěšilo, ale podmínila si ji výběrem textu, volným časem – měla tenkrát už hodně práce jinde – a zdravotním stavem. A tak to ještě chvíli trvalo, než se ty tři veličiny protnuly, ale povedlo se a Hanička Maciuchová se na Vinohrady vrátila v roli Fanky v Čapkově Loupežníkovi v režii ředitele Tomáše Töpfera.

Pak nastala pro Haničku těžká léta, kdy bojovala s vážnou nemocí. Byli jsme ale stále v kontaktu a v divadle čekali, až nabere dostatek síly. I stalo se. Zdálo se, že zákeřná nemoc ustoupila, a já jsem mohl Hance nabídnout roli Maude. Hanka byla plná optimismu a nikdo z nás netušil, že je to její rozloučení s divadlem. Pustila se do práce jako vždy detailně připravená.

Při nekončících debatách nad textem otvírala neúnavně otázky o významu smrti pro život člověka nebo o levnosti a prodejnosti, ale i síle a etické zodpovědnosti herce. I její nekonvenční politické názory nás všechny zaskočily. Pozorovat mladé herce, jak sledují rozkrývání role hereckou legendou, to, jak o své figuře přemýšlí a jak ji na jevišti staví a tvaruje, byl zážitek. Předběhla všechny. Role Maude vyžaduje filozofický nadhled i humor. Je to hra, která přitakává životu, ale vyrovnává se se smrtí. A Hanička jí velmi rozuměla.

Chystali jsme pro paní Maciuchovou ještě roli Olgy Scheinpflugové v inscenaci Českého románu, na kterou se jako milovnice Karla Čapka moc těšila, ale od této spolupráce už Hanička z důvodu recidivy nemoci odstoupila…

Obnovené působení Haničky Maciuchové na Vinohradech bylo krátké, ale velmi intenzivní. Setkání nového souboru s její precizností, umem, talentem i šarmem bylo takřka iniciační.

Paní Maci už mezi námi není, ale v rekvizitárně stále stojí její zarámovaná fotka.

Juraj Deák, režisér a umělecký šéf Divadla na Vinohradech Měl jsem zlé tušení

Zavolal mi pan redaktor z televize, jestli bych mu mohl říci malou vzpomínku na paní Hanu Maciuchovou, která dnes (26. ledna) zemřela.

Cože?? A já jsem v tu chvíli nebyl schopen slova.

Už čtvrtý den jsem jí denně – marně – telefonoval. Nebrala to. Měl jsem zlé tušení, ale že by to skončilo takhle, na to jsem nepomyslel.

Měl jsem Haničku moc rád a taky jsme si spolu v našem Vinohradském divadle hodně zahráli. Už před pětapadesáti lety byla mojí Kressidou, pak Širín v Legendě o lásce, Hérou v Mnoho povyku pro nic, Irinou ve Třech sestrách… Bylo toho víc, ale pak jí dávali mladší partnery a já jsem tiše žárlil.

Ale partneřili jsme spolu i v televizi.

A teď, ve zralém věku, jsme spolu hráli v krásné hře Ještěrka na slunci v Divadle v Řeznické a Hanička byla skvělá Sarah Bernhardt – dokonce jsme to měli na podzim loňského roku točit pro Českou televizi, a ta hrozná nemoc všechno zničila.

Před rokem mi vzala ženu a teď moji nejmilejší kolegyni a kamarádku. Je mi moc smutno.

Jaroslav Satoranský, herec Haně Maciuchové

Pamatuji Tě od vstupu na scénu Vinohradského až po Harold a Maude. Ctil jsem Tě. A nebylo to „jenom“ za tvorbu, ale za bytost. Však tak to v silném herectví má, musí být. A pak jsem Tě před několika lety poznal ve Viole v mimořádné konjunkci – Ty, Martin Hilský a já. Sblížení bylo rychlé, vřelé, spontánní.

Nebylo to jenom géniem Shakespearovým, u jehož Sonetů jsme se protnuli.

Prostě blíženectví… Dnes hustě sněžilo. Dívám se do toho rád. Nedaleko okna setrvávala jediná černá vločka. Bílé padaly, ona stála. Pak přišel černý sníh. Všechny šustěly k zemi, jedna bílá utkvívala. Přišla jsi se rozloučit. Děkuji. Před chvílí jsem Ti volal. Nebereš. Nechávám Ti to v hlasové schránce. I dál tam občas zavolám, vybírej si to, prosím Tě.

Urozená. Poznání plná. Harmonická mezi citem a rozumem. Křehkého humoru. Uměla se sdílet. Občansky zjitřená. Exaltace vybuchují jen dovnitř. Aristokratka i lidová holka z Moravy.

Naše, moje osiření.

Miloš Horanský, básník a režisér Krásná setkání

Pořad nazvaný Sandová, Chopin a ti druzí, ve kterém jsem účinkoval spolu s paní Hanou Maciuchovou, vyšel z podnětu Vojtěcha Stříteského, dramaturga a uměleckého ředitele festivalu Smetanova Litomyšl, kde měl také svou premiéru. Byl komponovaný z hudby Fryderyka Chopina, ale i Ferenze Liszta a Bedřicha Smetany, básní a úryvků z korespondence velkých osobností romantismu. Protože měl u diváků úspěch, uváděli jsme ho pak ještě mnohokrát po celé republice a také v pražské Viole.

Paní Maciuchová byla neskutečný profesionál. Nejen že byla skvělá herečka, ale jako jedna z mála hereček uměla i takzvaně nehrát a být naprosto autentická, splývala s postavou. Řečí muzikantů dokázala dokonale prolnout techniku s obsahem. Na inspirativní spolupráci s ní budu vždycky vzpomínat. Byla to nejen krásná umělecká, ale i lidská setkání. Loni na podzim, kdy už se necítila dobře, mi paní Maciuchová zatelefonovala a řekla mi, abych se na ni nevázal a hrál s někým jiným. Bylo to velkorysé a myslím, že málokdo z herců by něco takového dokázal.

Ivo Kahánek, klavírní virtuos

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz