WEB, Datum: 16.06.2023, Zdroj: hn.cz, Autor: Irena Jirků, Datum importu: 16.06.2023 00:34, Celková návštěvnost: 4 520 000, RU/měsíc: 972 852, RU/den: 101 779, AVE: 30 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 1,13, Návštěvy za měsíc: 3 900 000
Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch, Ostatní
Francouzská zpěvačka a skladatelka se nedávno vrátila z turné po Latinské Americe, v červnu míří do Istanbulu, Astany, Ulmu i Prahy. V rozhovoru pro HN mimo jiné tvrdí, že poslední roky žila hodně rychle. A že nejsilnější vzpomínky z Česka má na Ostravu. Poprvé zpívala ve vyprodaném Fóru Karlín před devíti lety a okamžitě si publikum získala bezprostředností, živelností, odpalovými písničkami i minimalistickou češtinou. Stačilo pár taktů a roztančila sál, tehdy nejslavnější písničku „Je veux“ zpívali nejen její vrstevníci, ale i lidé o generaci starší. To je koneckonců jedna z devíz této pozoruhodné zpěvačky a skladatelky, která dokázala navázat na francouzské šansoniéry (zpočátku zpívala hity Piaf, Brela, Aznavoura a dalších) a přitom rozvíjet i svůj osobitý rebelský styl, který přitahuje mladé. Tato „generační univerzálnost“ jí prokazuje moc dobrou službu dodnes a po celém světě, Česko nevyjímaje.
„Nejsilnější mám vzpomínky na Colours of Ostrava. Na ty staré železárny! Tam je pokaždé úžasná atmosféra, publikum nabité energií, radostné,“ směje se Zaz neboli Isabelle Geffroy a na úvod rozhovoru pro HN potvrzuje, že do Česka se vždy ráda vrací. V Ostravě byla už dvakrát. V Praze – tentokrát v rámci festivalu Metronome – vystoupí 23. června pošesté. Zná ale třeba i Litomyšl. Tam se loni proměnila na nečekanou „třešničku na dortu“, když zazpívala při finále 64. ročníku Smetanovy Litomyšle společně s Police Symphony Orchestra. Jak se tam vzala? „Dorazil e-mail a já vůbec neváhala. Nadchl mě velký orchestr poskládaný ze samých amatérů. Tolik mladých muzikantů se dokáže pravidelně scházet, zkoušet, vystupovat! A byl to s nimi superzážitek,“ vysvětluje.
Zaz a Isabelle
Je to Zaz jako před lety, s typickou palbou slov a rozevlátou dikcí. Ale zároveň i trochu jiná Zaz. „Poslední roky jsem žila hodně rychle. Převratné období, vždyť jsem zpívala po klubech a na Montmartru a pak najednou koncertovala po celém světě. To byl velký šok, velká radost, takže Zaz se cítila stále lépe a lépe, ale to samé se už nedalo říct o mně. A tak jsem se v jistém momentu rozhodla přibrzdit, zastavit. Bylo na čase, abych se také zabývala Isou, Isabelle…“
V pravý okamžik, skoro se nabízí říct. Vzápětí totiž svět paralyzoval covid-19 a Zaz to nebrala jako pohromu, ale příležitost. „Využila jsem ten čas pro sebe a udělalo mi to moc dobře. Profesně to ale samozřejmě bylo komplikované. Chtěla jsem udržet firmu, musela jsem tedy platit spolupracovníky, byť jsme nekoncertovali, nenatáčeli. Naštěstí pak pomohl i stát.“ Když už covid v září roku 2022 ztrácel dech, bylo zrušeno její turné po Kanadě. „Rozhodla jsem se, že se nenechám očkovat. Nebyla jsem nemocná, respektovala jsem všechna nařízení, dbala jsem na to, abych se chovala zodpovědně, nebyl tedy důvod pro vakcinaci. Jsou hodnoty, které vyznávám a které také vyjadřuji ve svých písních. Nelžu v nich. A nemohu tedy něco zpívat a něco jiného dělat. Tak jsem to vysvětlila fanouškům a tím to uzavřela. Vlastně se k tomu vracím až teprve dnes, když se mě ptáte,“ říká. „Myslím, že fanoušci mě pochopili.“
Dospěla jsem s publikem
Koronavirovou dobu přesto líčí jako přínosné období, kdy se zklidnila (a podle francouzských médií se vdala, což ovšem nekomentuje) a také našla další inspiraci. „A znám také řadu lidí, kteří tehdy přišli o práci a dnes jsou šťastní, protože objevili jinou a zajímavější. Myslím, že nejvíc covid postihl rigidní konzervativce. Ty, co nemají rádi změny. Ti trpěli strachem z nejistoty, ze ztráty práce, samozřejmě se báli o zdraví, o blízké. A ten strach jako kdyby neměl ustoupit, válka jej ještě posiluje.“
V Rusku a na Ukrajině má francouzská umělkyně řadu přátel a fanoušků, vždyť vlastně vůbec její první zahraniční koncert se konal v roce 2008 ve Vladivostoku, kam ji pozval ředitel tamější Alliance Francaise. Zaujala jej v jednom pařížském piano baru. Zaz se chopila příležitosti, svým syrovým hlasem a tradičními šansony okouzlila ruské publikum, a to natrvalo.
„Válka je šílená a já mám publikum na obou stranách. Věřím, že se brzy potkáme, budeme zase sdílet zážitky. Nic není černé a bílé. Co mohu dělat já? Zpívat. Poslední rok a půl jedu na vlně nového turné, naposledy jsem v dubnu vystupovala v Latinské Americe, teď mě čekají evropská města. Tam všude budu zpívat i pro ty, za kterými jet nemohu, kteří nemohou přijít. Nezastavím válku, ale budu předávat pozitivní energii, co mi síly stačí.“
V posledních deseti letech Zaz pomáhala řadě společensky prospěšných organizací ve Francii, až nakonec založila nadaci Zazimut a jejím prostřednictvím podporuje nejrůznější vzdělávací a sociální projekty doma i v zahraničí. „Každý den jsme konfrontováni se strachem, utrpením a také s vědomím, že tomu nemáme jak zabránit. Myslím si, že tenhle pocit čím dál víc lidí vede k tomu, aby se obrátili sami k sobě. A aby na sobě pracovali. Stačí se zeptat: Co můžu udělat pro to, abych se lépe cítil já a moji blízcí, přátelé, potřební lidé? Prohlásit se za oběť doby je příliš jednoduché.“
Zaz je zase na cestě. Projíždí zeměmi, zpívá, setkává se s lidmi a z jejich různorodosti se raduje, nasává ji. Samozřejmě si uvědomuje čas. „Znám dívky, které chodí na moje koncerty dlouhé roky. Vlastně jsme vyrůstaly společně,“ říká dnes třiačtyřicetiletá muzikantka. „Všechno, co jsem poznala a potkala, mě ovlivnilo, poznamenalo. Dospěla jsem a mé publikum se mnou.“
