Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Dobře utajené housle

 

20.6.2011 ZEN magazín str. 12 Rozhovor
Daniel Deyl

 

Celý rozhovor ZENu se šéfem České spořitelny Pavlem Kysilkou je vlastně o jedné věci. O riziku. O riziku, které visí nad Evropou. O riziku, kterým procházíte na štítech nejvyšších hor. O riziku, kterým jsou pro bankéře „sexy produkty".

Ještě mu nebylo čtyřicet, když vedl Českou národní banku poté, co jeho šéf Josef Tošovský odešel v roce 1998 dělat premiéra. Teď je Pavel Kysilka šéfem největší české komerční banky, České spořitelny.
Tento dvaapadesátiletý muž nepatří k těm, kteří rozdávají úsměvy pro nic za nic. „Jak se vám podařilo vyloudit na jeho tváři úsměv?" ptala se jen napůl v žertu jeho asistentka fotografa ZENu po dvouhodinovém focení v sídle spořitelny. Má výraz člověka, který je zvyklý na to, že jeho slovo má váhu, ať už mluví o tom, co vedlo ke globální finanční krizi, nebo zdvihá obočí nad intelektuálními nedostatky evropských politiků.
„Ve stresových situacích jsem klidný," říká. „Jinak se dokážu kvůli maličkosti rozčílit. Když jsem moc klidný, všichni vědí, že jde opravdu do tuhého." To mluví o riziku, které jej potká, když leze po himálajských horách. Je takový i v práci? Tam Pavel Kysilka nepřipouští, že by se do většího rizika pouštěl. Koneckonců, zachovat neproniknutelnost k bankéři patří stejně jako k hráči pokeru. Kromě toho však existuje ještě jiný Kysilka: muzikant. Má rád klasiku, hlavně barokní, jazzovou modernu od Milese Davise dál, a rock – Beatles, Jimiho Hendrixe, Cream… Co zůstává stejné, je náročnost. „Hraju na housle, na ostatní nástroje bych to hraním nenazval," říká sám o sobě.
Reportéry ZENu přijal v zasedačce své kanceláře ve dvacátém patře budovy na Budějovické, zařízené na hraně strohosti a spartánství. Tmavé dřevěné obložení, ostře se odrážející od bílých zdí, jako by návštěvníka upozorňovalo: pozor, tady nehoníme parádu, tady se dělá byznys. A také že dělá. Jen na poplatcích vydělává spořitelna téměř 400 korun za vteřinu. Je to moc? „Banka musí umět vysvětlit svým klientům, co si za poplatky kupují," říká Pavel Kysilka.

* Jak změnila globální finanční krize české -i světové – bankovnictví?

Banky byly dost silně přitlačeny k tomu, aby se zamyslely samy nad sebou. Já jsem tomu hrozně rád, protože spousta rysů bankovnictví ve světě se mi dlouhodobě nelíbila a nelíbí. Zejména jsem háklivý na stopy arogance. Možná je to dáno desetiletími a staletími vývoje a tím, že bankéři pracují s penězi. Možná vznikl takový dojem, že v sektoru služeb jsou něco víc než někdo jiný… (To říká šéf podniku, jenž si ode mne rád vezme 65 korun pokaždé, když vkládám na manželčin účet tisícikorunu, pomyslel si reportér ZENu. Pan Kysilka jako by to slyšel.) Mám na mysli aroganci ducha. Když jedu autem po silnici rychleji, než zvládám, taky se mi to nevyplatí. Myslím ale, že krize banky poučila, že se arogance nevyplácí. Bankéři, zejména američtí, zacházeli s rizikem, o kterém se nakonec ukázalo, že mu nemohli rozumět, protože bylo příliš složité. A krize ukázala, že se finanční svět pustil do obrovských rizik, která nemohl zvládnout.

* Nemohl jim porozumět – nebo spíš nechtěl?

Nemohl. Jsou to chytří lidé, ale problém sám je tak složitý, že ho nepostihne ani sebeinteligentnější skupina lidí podporovaných neuvěřitelným výpočetním a informačním systémem. Ukázalo se, že stejně selhaly další instituce: ratingové agentury, dohledy a regulace. Ti lidé se také tvářili, že mají věci pod kontrolou, a samozřejmě neměli – ale ani nemohli mít. Poučení je v tom, že byste neměl pracovat s rizikem, kterému nerozumíte. Měl byste je držet za branami banky.

* Pocítili jste i vy – jako Česká spořitelna nebo celá skupina Erste – takový tlak?

I my jsme byli pod tlakem. Nešli jsme však do různých sexy produktů a sexy regionů, jako je Rusko a Čína. Říkali jsme: Náš obchodní model je jiný, my děláme byznys s tím, komu rozumíme, a tam, kde tomu rozumíme, Česká spořitelna s českými klienty a Erste zase se svými, vše v Evropě.

* Ale není to prostředí velkých financí tak konkurenční, že banky do rizika tlačí samo?

Věřím, že i v konkurenčním boji, který by mohl svádět k různým krátkodobým tahům, nakonec všichni pochopí, že bankovnictví je běh na dlouhou trať a ten, kdo to chce pojímat jako sprint, nemůže uspět. Myslím, že se v tomto ohledu změnila celosvětová veřejnost, a proto se přikračuje i k tomu, že bonusová schémata bankéřů budou roztažena do delší doby. Aby až se za tři čtyři roky ukáže, jaká byla kvalita vašich dnešních rozhodnutí, se teprve vyplácela velká část vašeho bonusu, nebo se zadržela a vůbec se nevyplatila. Myslím, že se v tom změnil svět i bankovnictví.

* Jak moc se podepsali na vzniku krize politici?

Dlouhodobě vzato to byla politická sféra, co umožnilo vznik finanční krize. V Americe už Rooseveltův New Deal tlačil banky, aby poskytovaly hypoteční úvěry na bydlení i chudším vrstvám, což se nakonec ukázalo jako zhoubné. V americkém zákonodárství najdete řadu zákonů, které prosadili politici a které zapovídaly bankám používat určité rizikové modely, protože byly v prostředí politické korektnosti považovány za diskriminační. Politici krizi bezprostředně nezavinili, ale vytvářeli dlouhodobě prostředí, které její vznik umožnilo. To, co dělá dneska evropská i americká politická sféra v oblasti řešení krize, je neuvěřitelně špatné a škodlivé. Bude to určitě jednou z příčin budoucích poruch, ať už to budou přímo krize, nebo jen zpomalení ekonomiky.

* A centrální banky? Pokud třeba americký Fed nechá po dohodě s administrativou tisknout peníze ostošest, je přece za to rozhodování spoluodpovědný.

Centrální banky se, myslím, chovaly profesionálně jak před krizí, tak i v krizi, ale jejich možnost ovlivnit politickou sféru a vrátit ji do nějakého proudu racionality je omezená.

* Hrozí podle vás rozpad eurozóny?

Dopady rozpadu eurozóny nebo odpadu některých zemí z eurozóny by byly tak drastické, že to Evropa neudělá. Technicky je to jednoduché, to jsme si při rozdělení federace vyzkoušeli. Ale politické a ekonomické náklady by byly dramatické nejen pro tu zemi, která by odešla, ale i pro země, které by zůstaly. I tyto země vlastní aktiva – třeba pohledávky – v té zemi, která by odpadla a která by prošla krátkodobou devalvací své domácí měny, čímž by se zahraniční investice znehodnotily. To si nikdo nedovolí. Ale právě to zase vyvolává onen morální hazard. A když ho ještě posílíte explicitně tím obranným finančním valem, dává evropská politická elita černé na bílém, že když se vám nebude chtít kvalitně hospodařit, tak…

* …tak že to nakonec zaplatí Němci.

Ano. Němci vám to zaplatí, viz Řecko. Zaplatí vám žití nad poměry a lhaní.

* Což ale dnes nevoní především Němcům. Nemá euro nejhoršího protivníka paradoxně právě v Německu, na domácí politické scéně?

Souhlasím, že nakonec o tom, jestli evropská politická elita bude pokračovat ve svých fatálních chybách, nakonec o budoucnosti eura rozhodnou voliči v těch zemích, které jsou největšími přispěvateli – a Německo je první z nich. Eurozónu to zatím přímo neohrožuje, ale kvalita eura už je velmi nahlodána.

* Politická vůle držet euro za každou cenu – podhoubí pro vznik morálního hazardu – ale byla v EU zjevná od samého začátku.

Když se podíváme do historie vzniku eura a eurozóny, vidíme neustálou korekci správných principů, které stály na začátku. Pakt stability rozvolnili paradoxně Němci a Francouzi, když se jim to hodilo. Potom zavedli možnost, aby si různé země vypomáhaly, když se dostanou do problémů; to je samozřejmě velmi nedobrý vývoj.

* Na jedné straně jsou nevábné vyhlídky eura, na straně druhé hrozivě klesá dolar. Hrozí tedy, že se univerzální měnou stane jiná měna?

O dolar nemám dlouhodobě obavy, protože Amerika v sobě vždy najde dost síly, aby vyřešila svoje problémy. Ty jsou teď obrovské, zejména v oblasti veřejných financí, ale podívejte se třeba na americké schodky v době, kdy končil prezident Reagan, a pak na to, jak je byli schopni srovnat. Myslím, že síla a inovativnost americké ekonomiky na to bude stačit i tentokrát. Jejich inovativnost a síla je stále nenapodobitelná. Co se týká eurozóny, asi trochu vychladne ta euforie z myšlenky považovat euro za rovnocennou rezervní měnu a vývoj bude záviset na tom, do jaké míry najde politickou sílu a odvahu vrátit se ke zdravým principům. Pokud nenajde, tak i euro poklesne z piedestalu světové rezervní měny níže.

* Je však reálné, že by se taková síla v EU našla?

Modelově, ekonomicky, si řešení umím představit, ale chce to politiky, kteří se dívají za svůj volební horizont, což je velký problém. Model řešení spočívá v tom, že celá eurozóna posílí ty prvky, které ji budou přibližovat k optimální měnové zóně. To je volný pohyb zboží, práce, kapitálu, služeb… Tam EU velmi zaostává. Nejenže volný pohyb práce a služeb je stále velmi omezovaný; dokonce je to i nehomogenní zóna z pohledu volného pohybu zboží. Mezi dvěma sousedními státy najdete velké rozdíly v cenách, což rozhodně nepřispívá zdraví eura. Zadruhé je to návrat ke zdravým principům uvnitř národních států. Všichni bychom měli respektovat pravidlo, že v době, kdy se ekonomice daří, se vytvářejí přebytky, a když se nedaří, tak se vytvářejí deficity, a nevézt s sebou nějaký velký skrytý dluh do budoucnosti. Jako u nás třeba v podobě penzijního systému. Zatřetí je třeba zdravých finančních a fiskálních principů na úrovni celé měnové unie. Jedná se o návrat k tomu, co si kdysi vymohli Němci, když trvali na tom, že země si mezi sebou nesmějí pomáhat, když se jedna z nich dostane do problémů. A že centrální banka nesmí pomáhat odkupováním vládních dluhů těchto zemí.

* Tedy přesně to, co se dnes děje?

Přesně. Zřejmě to není v intelektuální kapacitě, politickém vizionářství nebo v silách stávajících evropských politiků. V několika posledních desetiletích ji tvoří lidé třetí garnitury – bez vzdělání, bez zkušenosti, bez vize a bez disciplíny.

* Vraťme se k politickému tlaku na banky; to známe i v Česku. Jak jste se díval na to, když v roce 1996 tehdejší premiér Klaus zdržoval privatizaci bank, ačkoli veřejně tvrdil opak?

Důvodem obvykle byl nedostatek zkušenosti, nedostatek řádného řízení těch institucí. A v druhé půli 90. let na tom byly všechny banky, které neměly silného zahraničního vlastníka, špatně. Proto došlo na základě našeho tlaku z centrální banky k rozhodnutí, ještě za Klausovy vlády, banky privatizovat, což pak realizovala Zemanova vláda. V letech 1996-97 ale česká ekonomika zpomalila. Z toho se dostala česká ekonomika až v roce 2000 a mohla tam působit obava, že pokud ty banky přejdou z českých standardů nepříliš obezřetného financování a fungování na světové standardy přísnějšího posuzování klientů, tak že to může přibrzdit tehdy ne úplně dobře se vyvíjející českou ekonomiku. Celkem tomu rozumím.

* Potvrdil pozdější vývoj obavy z přílišné opatrnosti privatizovaných bank?

Realita nakonec byla taková, že zhruba na přelomu tisíciletí se začaly české banky po privatizaci skutečně dívat na svoji českou klientelu jinak. Neznamenalo to však jednostranně, že by nový přístup negativně postihl celé klientské portfolio. Od té doby se české bankovnictví dostalo na zcela jinou dráhu. Je zdravé, silné, výkonné, pomáhá hodně české ekonomice růst. Jsem zastáncem názoru, že české banky mají fungovat v českém prostředí, s českými klienty. Banky znaly dobře toto prostředí, a díky tomu poskytovaly perfektní poradenství, ale bylo potřeba, aby měly silné zázemí v nějaké evropské skupině, což je dnes případ všech těch největších bank. Díky tomu české banky přežily velmi dobře a je to model, který prospívá jim i české ekonomice.

* Jak funguje vztah Erste a Spořitelny? Jsou zkušenosti z Rakouska přenositelné do Česka? Nakolik se liší například klienti v obou zemích?

V oblasti firemního financování je svět hodně univerzální, ale u domácností jsou rozdíly velké. Mezi naší a rakouskou domácností je největší rozdíl ten, že rakouští jednotlivci mají daleko víc produktů od finančních institucí. Byli daleko dříve zvyklí na možnost vkládat peníze do investičních produktů, budovat si portfolia, mít penzijní pojištění, životní pojištění. V oblasti spoření je situace srovnatelná, v oblasti správy majetku velmi rozdílná. K tomu teprve budeme muset dospět, průnik produktů pro jednotlivce a domácnosti k našim klientům je zatím velmi mírný. Také náročnost českých klientů na kvalitu služeb nebyla taková jako třeba u rakouských klientů. To se samozřejmě změnilo, dnes jsou banky pod obrovským tlakem, aby měly kvalitní služby, ale ta výchozí i stávající mentalita je přece jen rozdílná.

* Proč ten obrovský konkurenční tlak například nesníží poplatky?

Poplatky za služby jsou mezi českými bankami srovnatelné, protože konkurence je hodně ostrá, až agresivní. Jsme na průměru cen poplatků ve světě. Trochu to souvisí s velikostí ekonomiky. Vychází se z fixních výdajů, které jsou stejné bez ohledu na množství klientů. Banka by měla být schopna klientovi výši poplatků vysvětlit a ukázat mu, co ho to bude stát, ale také co si za to kupuje.

* Jste ten typ manažera, který pracuje minimálně pětadvacet hodin denně, nebo vám zbývá nějaký volný čas?

Bohužel ho mám čím dál méně, ale snažím se ho maximálně využívat, protože člověk musí mít relaxaci a kompenzaci práce. Do mých koníčků patří hlavně hudba, aktivně hraju na housle; rád čtu třeba věci z politické historie. A pak je to sport. Byl jsem dlouhá léta prezidentem klubu Formule 1 v České republice, zakládali jsme ho s novináři a lidmi ze sportu, protože v té době formule vůbec nebyly pokryty v médiích… Klub za ta léta splnil svůj účel, podařilo se nám sem opakovaně přilákat a udělat přátele České republiky ze spousty jezdců. Dostal jsem se tím i k tomu, že jsem si mohl udělat takový kurz na pěti nebo šesti typech závodních aut. Sám moc rychle nejezdím, protože je to nebezpečné a nezodpovědné, ale mám ten svět rád. Mám audi – kvůli bezpečnosti. Na okruhu je to něco jiného, jezdil jsem s výbornými jezdci, i z F1. Je to úžasný zážitek, ale stejně je to velké riziko. Ale ze sportu mě nejvíc baví horská cyklistika, úplně jsem tím posedlý. Mám rád velké kopce, v rovině se nepřinutím k ničemu.

* Kam jezdíte?

V Čechách jezdím po Šumavě a po Vysočině a v Evropě mám nejradši Dolomity. A letos jsem si zkusil jarní cyklistiku na Kypru. Jezdím na kole Superior, je to takové nekompromisní kolo.

* Jak může být kolo nekompromisní?

Je velmi kvalitní, ale také velmi citlivé, takže se po každé jízdě musí štelovat. V tom si dopřávám luxus, který mě jinak moc nezajímá. Jak vidíte, i v oblečení mi jde o funkčnost, nechodím v superdrahých oblecích.

* Ví se o vás také, že jezdíte do Himálaje. Na jak vysoké hory si troufnete?

Jezdím s přáteli i svými dětmi na trekkingy do hor včetně Himálaje do míst, která nejsou turistická. Nešplháme na osmitisícovky, to neumím, ale do takových šesti tisíc metrů, do sedel těch osmitisícovek. Nebezpečí se však stejně nevyhnete, dvakrát jsme zachraňovali vrtulníkem kolegy, obojí byla horská nemoc a šlo o život. Naštěstí s dobrým výsledkem, nicméně za cenu obrovských výdajů a úsilí. Člověk musí vědět, do jakého jde rizika a co udělat pro to, aby to riziko nenastalo. Musíte ale přitom vědět, že vnější okolnosti nemáte pod kontrolou, že když přijde například bouře, musíte být vždy dobře vybaveni a připraveni na nejhorší – i psychicky, abyste nezačali zmatkovat. Je to jako s riziky v bankovnictví. *

***

* Jezdím na Superioru. Je to takové nekompromisní kolo kvalitní a citlivé. Evropská politic ká elita dává černé na bílém, že když se vám nebude chtít kvalitně hospodařit, Němci vám to zaplatí. Viz Řecko. * Bankéři zacházeli s rizikem, o kterém se ukázalo, že mu nemohli rozumět

Foto popis| Hráč. „Ze sportu mě nejvíc baví horská cyklistika, úplně jsem tím posedlý. Mám rád velké kopce, v rovině se nepřinutím k ničemu," říká šéf České spořitelny. Jeho největší radostí je ale hudba – aktivně hraje na housle a je předsedou správní rady hudebního festivalu Smetanova Litomyšl.
Foto popis| Svět se změnil. „A proto se přikračuje i k tomu, že bonusy bankéřů budou roztaženy do delší doby. Aby se velká část vašeho bonusu vyplácela, teprve až se ukáže, jaká byla kvalita vašich rozhodnutí. Anebo se vůbec nevyplatila."
Foto autor| Foto Tomáš Železný

 

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz