Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Dvořákovu poetickou Rusalku představila v Litomyšli Ostrava

WEB, Datum: 10.07.2021, Zdroj: klasikaplus.cz, Strana: 0, Autor: Jiří Fuchs, Datum importu: 12.07.2021 06:16, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch

„Představení zaujalo především poctivým hudebním nastudováním dirigenta Jakuba Kleckera.“

„Komplexní uchopení náročné titulní role v podání Kateřiny Kněžíkové je obdivuhodné.“

„Princ Martina Šrejmy je příjemným překvapením festivalového večera.“

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo na festivalu Smetanova Litomyšl ve dnech 8. a 9. července Dvořákovu operu Rusalka. Autorovo vrcholné operní dílo datem své premiéry (březen 1901) – trochu překvapivě – náleží už hudbě dvacátého století.

Rusalku hudebně nastudoval a dirigoval Jakub Klecker, v režii Radovana Lipuse, na scéně Davida Baziky, kostýmy navrhla Ha Thanh Špetlíková. Choreografie byla v rukou Jany Hanušové, v této inscenaci velmi podstatnou videoprojekci realizoval Otakar Mlčoch. Reflexe se vztahuje na představení v pátek 9. července, realizované na inspirativním druhém zámeckém nádvoří. V hlavní trojici rolí opery, na něž se tradičně upíná pozornost, byli Martin Šrejma a František Zahradníček, v titulní roli se představila Kateřina Kněžíková.

Dvořákova Rusalka je dílo natolik vysoce uznávané a zároveň populární, že není třeba ho zvláště představovat. V době premiéry šedesátiletý autor, už světově uznávaný, vytvořil na výborný text Jaroslava Kvapila nový scénický typ lyricko-dramatické pohádky, s výraznou hudební charakteristikou obou světů, jak se navzájem prolínají v předivu děje. Působivá hudební pohádka je výtečně instrumentovaná, s obrovskou melodickou invencí ve velkých lyrických plochách a přírodních obrazech. V bohaté instrumentaci nelze nepostřehnout prvky imprese, vzácná je i koncíznost formy, kterou ve scénické tvorbě Dvořák dlouho a obtížně hledal. Rusalkou vytvořil Dvořák nejkouzelnější ze všech verzí slavné Undiny. V tom tkví zřejmě i její světový ohlas, který už není, kupodivu, tak výrazný u jeho nejmuzikantštější opery Jakobín ani u rovněž u nás oblíbené pohádkové opery Čert a Káča, kde není u námětu a libreta žádný problém.

V dobách, kdy se vyznávalo ansámblové divadlo, jsem nikdy nezažil sezónu, kdy by právě Rusalka chyběla v repertoáru našich operních divadel. Vždy patřila mezi deset až dvacet kmenových titulů, které měla krajská divadla v trvalém repertoáru vedle premiér, o pražském Národním divadle ani nehovoře. Slavná Kašlíkova inscenace se hrála permanentně přes dvacet let, než ji nahradila nová. Role Dvořákovy Rusalky, stejně jako Smetanovy Prodané nevěsty, byla častá pro konkurzní představení mladých pěvců, vstupujících do angažmá v českých divadlech. Dokonce určovala i pěvecká oborová vyhranění, až do té míry jsou role dvou nejpopulárnějších českých oper závažné. Připomenu i filmová zpracování Rusalky, která rovněž přispěla k popularizaci, připomenu rád velmi úspěšnou sérii představení ve StaatsoperWien, pod taktovkou Václava Neumanna v osmdesátých letech, s excelentní Gabrielou Beňačkovou, ale také uvedení na scéně Met v New Yorku s přenosem do kin.

Byl jsem svědkem druhého představení Rusalky na festivalu v Litomyšli, de facto druhého obsazení inscenace Ostravské opery z roku 2019. To mnoho neznamená, jen pouhý fakt, koho si inscenátoři volí ze svého osobního, subjektivního pohledu. Představení zaujalo především poctivým hudebním nastudováním dirigenta Jakuba Kleckera. Dirigent volí v dobrém smyslu slova tempa tradiční, bez náznaku jakéhokoliv extrému, bez snahy na sebe jakkoliv samoúčelně upozorňovat. Čapkovská, pokorná služba vynikajícímu dílu, tak to má být. Volí tempa, která Dvořák v partituře požaduje, má propracovanou, promyšlenou agogiku, jeho gesta jsou přesná, přehledná, avíza spolehlivá. Vřelý silný vztah k dílu je u dirigenta patrný. Zvuk orchestru v prostorách akustiky druhého zámeckého nádvoří je plný, ve forte někdy až masivní, spodní polohy pěvců občas kryje, ale v závěru díla (od Andante con moto) dosahoval dirigent u orchestru i skutečných jemných pian. Díky tomu vyšel dynamicky znamenitě finální duet Rusalky s Princem, s působivým výrazovým epilogem díla a zvýrazněním základního leitmotivu Lovce, krásně plasticky v orchestru vyjádřeným.

Pěvecké obsazení hlavních rolí díla bylo zdařilé. U recenzenta, který zažil mnohokráte live Blachuta, Šubrtovou, Beňačkovou, Žídka, Přibyla, Spisara, Hakena, Bermana či Krásovou, Soukupovou, není snadné hodnocení, neb asociace s výkony výrazných legend minulosti se někdy až nemilosrdně vnucují. A to jmenuji maně jen některé výrazné osobnosti, jmen by byla jinak dlouhá řada. Nicméně Ostrava představila několik výrazných výkonů dnešní mladší až střední generace talentovaných a výborně vyškolených českých pěvců.

Kateřina Kněžíková zaujme promyšleným a zažitým dokonalým frázováním, velkorysými oblouky v kantiléně s přirozenými dílčími vrcholy v jednotlivých hudebních frázích, nejpřesvědčivější je ve zjemnělých momentech dynamiky mezzavoce a pian. Velmi nosně vyznívají v prostoru výškově exponované momenty role, vždy kultivovaně a v příjemně kulatém zvuku. Spodní polohy občas ve srozumitelnosti slova zanikaly za hutným orchestrem, patrně také díky menší pregnanci souhlásek. Komplexní uchopení náročné titulní role je obdivuhodné.

Princ Martina Šrejmy je příjemným překvapením festivalového večera. Hlasově lyrický typ zvládá roli Prince technicky suverénně, jeho hlas je prostorově nosný a text srozumitelný ve všech hlasových polohách. Výborné vyškolení vokálu „í“ – na němž role Prince hodně stojí – umožňuje pěvci zvládat nástrahy partie se sympatickým nadhledem. Závěrečný duet s Rusalkou vyšel výtečně. Moc oceňuji, že se pan Šrejma obešel bez častého nahrazování pianových míst čistým falzetem, vše měl registrálně propojené v až blachutovsky působivém voixmixte, nikde nepoužil čistý falzet – dokázal, že to vůbec není trochu „zavedenou“ nutností.

Vodník Františka Zahradníčka je působivou kreací. Ocenil jsem jeho výkon už v Pilařově plzeňské inscenaci Rusalky, zůstal mi z ní nejvíc zakódován v paměti. Jeho výkon jakoby výrazově i ve frázování dozrál. Střední a vysoké polohy zvládá báječně, jeho vyšší typ basu je nosný, v obávané poloze se sborem, vrcholící až na fis1 („nekvetou rudé růže“), je naprosto svrchovaný. Také ve výrazu se jeho projev prohloubil, jeho modelování klíčové hudební fráze – „On že tě zavrh’, jenž měl tě rád“ – zní neobyčejně přesvědčivě.

K této dominantní trojici ústředních postav opery lze přiřadit pěvecky i jevištně přesvědčivý projev Lucie Silkenové v roli Cizí kněžny. Její hlasový projev má přímočarý jevištní tah, v gestu přesvědčivý, pěvecky průrazný a jistý. Důležité finále druhého dějství – „V hlubinu pekla bezejmennou, pospěšte za svou vyvolenou“ – vyznělo technicky i výrazově svrchovaně.

Ježibaba Jany Sýkorové na mne působila česky „domácky“, byť režie pomohla vyznění pointy klíčového okamžiku v prvním dějství, když zpěv Ježibaby umístila v Allegru vivu – „Čury mury fuk, bíla pára vstává z luk“ – do pomyslného středu jeviště, nikoliv za scénu, jak bývá časté. Pojetí role ani výtvarné zpracovaní kostýmu nepůsobilo nikterak démonicky, reakce Hajného ve třetím dějství, kdy ho musí – omdlelého hrůzou – odtáhnout Kuchtík z jeviště, je dosti nadsazena… Poloha role, Dvořákem roli Ježibaby vymezená, sedí mezzosopranistce v určitých místech, kde nekorespondují příliš plochy středních poloh s hloubkami.

Velmi zdařile vyznívalo trio lesních žínek, pěvecky dobře sezpívané (vždyť dirigent večera je původně úspěšný sbormistr, nástupce Ivana Sedláčka v Kantiléně!) a choreograficky zdařile v pohybu ztvárněné. Lucie Hubená, Nikola Novotná a Bohdana Šindlerová vytvářely příjemné okamžiky operního večera.

Hajného a Kuchtíka realizovali na operním večeru David Nykl a Denisa Bílá. Je moc dobře, že zůstalo zachováno, jen s drobnými škrty, duo Hajného a Kuchtíka (používám názvy postav Dvořákovy partitury i vžité tradice, netřeba měnit Kuchtíka na Kuchtičku, role je vždy obsazena lehkým, subretním typem sopránů). Je důležité neškrtat právě výstup ve třetím dějství, navíc důležitý divadelní zákon kontrastu je touto dvojicí v Rusalce podtržen.

Tím se dostávám k režii představení, kterou má v rukou režisér Radovan Lipus, rodák z Karviné, ověnčený mnoha úspěchy v neoperních žánrech. Prostě a srozumitelně vyjádřil na obvyklé ouvertuře před představením pocit svůj, ale i potažmo soudobých režisérů obecněji. Chce dodržet silnou tradici v tomto díle, v českém prostředí tak preferovaném, ale zároveň touží po svém osobním uměleckém vyjádření. Myslím, že se mu tento záměr vydařil. V součinnosti se scénografem, videoprojekcí, které vždy režisér ovlivňuje, vyjádřil srozumitelně rozpor mezi světy idealismu a čistého, až cynicky laděného pragmatismu. Ve druhém dějství je vyjádřena tato idea silně, ve zpodobnění mafiánsky oblečených sboristů i baletních umělců, ano, soudobý svět má opravdu k idealismu moc daleko, arogance, agresivita, nesnášenlivost až příliš vyvěrá na povrch… Ani se už nesnaží ideály alespoň trochu předstírat. To je režisérem přesvědčivě akcentováno, aniž by jakkoliv narušil přirozenou integritu výrazu textu Kvapilova a geniální hudby Dvořákovy. Velmi kvituji důraz na postavu Lovce, jehož leitmotiv je de facto prioritní, jím se i opera v reminiscenci uzavírá. V inscenacích toto obvykle, škoda, zaniká. Lovec je epizoda, zpívaná za scénou, které si divák obvykle zvláště nepovšimne. Bravo, nápad výtečný! Roli Lovce si pěvecky vychutnal přednesem podstatného Andante z arkád disponovaný, mladý barytonista Petr Urbánek.

Zajímavý nápad režie představuje i malá Rusalka Kateřiny Ryškové, pohybově výborně vedená. Vodník ji v závěru odnáší v náruči mrtvou… Symbol neslučitelnosti obou světů – za jemného doznění leitmotivu Lovce – je završen.

Festivalové představení, končící i bez bouří a dešťů daleko po půlnoci, se dočkalo spontánního potlesku zcela zaplněného auditoria. Nedivím se volbě dramaturga festivalu – pana Vojtěcha Stříteského. Jeho slova ze zmíněné ouvertury, jako velmi příznačná, rád ocituji: „Jakmile jsme zhlédli ostravskou Rusalku, hned jsme věděli, že právě tuto inscenaci chceme na Smetanovu Litomyšl.“ Ano, k této větě pana dramaturga není v závěru opravdu co dodávat.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz