WEB , Datum: 25.06.2019 , Zdroj: operaplus.cz , Autor: Karla Hofmannová
Fascinace Faustem se táhne dějinami kultury od 16. století. Mistrné zpracování tématu Johannem Wolfgangem Goethem je kladením spousty filozofických a životně důležitých otázek, které málokdy nacházejí odpovědi, a líčením fantaskních i hrůzných příběhů. Berlioz si z Goetha vybral z prvního dílu podstatné části, jež rozvedl do působivých emočně vypjatých celků, které jsou životaschopné i samostatně a také se tak hrají.
Faustovo prokletí ( La damnation de Faust ) je formou těžko zařaditelné, je označováno jako „dramatická legenda“ a někdy se uvádí i scénicky. Nicméně podoba koncertního provedení, odehraného v Litomyšli, zřejmě nejlépe tomuto dílu vyhovuje, neboť jakákoli popisnost by působila ploše a ztrácela na účinnosti. Text zpracoval Berlioz spolu s Almirem Gandonniérem. Dílo je ve francouzštině a na koncertě byl text promítán na titulkovacím zařízení česky i anglicky. Bohužel Mefisto si zašpásoval s technikou právě v nejdramatičtější části a zařízení vypovědělo službu, takže co se s Faustem stalo, když s Mefistem dorazili k peklu, si můžeme jen domýšlet. V další části, která je v jakési „čertovštině“, již text promítán byl, ale i tak mu nikdo nerozuměl, takže i to byl jistě čertovský záměr. Markétčino nanebevzetí už bylo s textem, takže jsme zas o tolik nepřišli.
Vždyť vše podstatné je přece v hudbě. Berlioz dokázal mistrně pracovat se zvukomalbou a barvami orchestru, jež rozvedl zařazením všech možných existujících nástrojů, zejména ve skupině žesťů a bicích. Několik částí díla (celý první díl o uherských pláních s Rákoczyho pochodem, polovina druhého dílu či ve čtvrtém díle Invokace přírody ) líčí krásy přírody a lásky. Jde o dojemnou a líbeznou hudbu, velmi melodickou; dirigent ji podával s orchestrem s nadýchanou lehkostí a niterným prožitkem. Zejména části, jež zpívá Markétka, jsou prodchnuté líbezností a okouzlujícím nábojem. Části baladické a vyprávěcí v Lutherově sklepě evokují scény z Hoffmannových povídek (píseň o kryse a bleše), ale části, v nichž Mefisto spouští všechny živly a démony, jsou bouří děsu, nad kterou stále běží splašení koně a zběsilí lovci. Tady jakoby měl dirigent Dennis Russell Davies obavy se odvázat a držel orchestr zpět jak po stránce tempové, tak i výrazové a dynamické ( Cval do propasti zkázy a Pandemonium ). Škoda, že na vrcholu díla nebyl využit celý potenciál zvuku a energie, který hráči Filharmonie Brno mají. V jejich provedení totiž znělo Berliozovo dílo velmi plasticky, soustředili se na výraz a na souhru a na barevnost instrumentace.
Velkou součástí díla je sbor. Mnohde posouvá děj a komentuje ho. Jeho postavení do širokého pásu podél celého pódia sice sboristům znesnadňovalo kompaktní zvuk, přesto byl výsledek velmi zdařilý. Dámská část sboru se našla především v lyrických a melodických, pianových plochách, zejména v poslední části Nanebevzetí Markéty, jež znělo velmi čistě a líbezně, zatímco pánové měli svoji parketu v charakterizování děje a v dramatických scénách. Na konci posílilo řady Českého filharmonického sboru Brno asi čtyřicet členů sboru Kantiléna, jejichž stříbrné hlasy se smíchaly s ženským sborem, bohužel jen v závěrečných šestnácti taktech.
Největší tíha příběhu i partů leží vždy na sólistech. Tentokrát byli přizváni tři pěvci z Francie a jeden ze Slovenska. Troufám si napsat, že basista Martin Gurbaľ podal ze všech nejkvalitnější výkon po stránce hlasové, byť měl jen epizodní výstup. Jeho sonorní hlas nemá obdoby, je zcela volný a přirozený a naplňuje jakýkoli prostor. Konkurovat mu mohl o něco méně plný basbaryton Pierre – Yvese Pruvota, přesto nosný a plnokrevný, schopný nuancí výrazových i dynamických. Jeho bezprostřední herecké nadání přenášelo sugestivně do publika ďábelské záměry; svého Mefistofela odhaloval jako protřelého a přitom moudrého. Představitelka Markétky, mezzosopranistka Isabelle Cals, vládne příjemným a hladivým hlasem, nicméně je dynamicky poněkud limitována a její možnosti na rozvinutí hlasu do forte nestačily. Přesvědčovala svým projevem, působila velmi půvabně a něžně.
Největší problémy s hlasem měl představitel Fausta Jean – Noël Briend. Menší tenor s příjemným a znělým témbrem vykazoval známky únavy; byť nebyla ohlášena indispozice, v hlase byla zřetelně slyšet vrzavá příměs. I na jeho projevu a přednesu bylo vidět, jak se úporně soustředí na techniku a dělá vše, aby hlas udržel ve vylehčení. Své naznačovala i sklenice s vodou, již při výkonu popíjel. Neštěstí a depresi nemusel zřejmě příliš hrát, vyzařovala z celého jeho projevu.
Přes mírné výhrady se podařilo představit publiku v Litomyšli plnokrevné a emocemi nabité dílo, jež v sobě kumuluje jak věčná filozofická moudra, tak nejčistší emoce, svářící se s pudovým a sobeckým jednáním člověka.
