Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Folklor a co s ním?

2.7.2016    Haló noviny    str. 4   Z kultury Tomáš HEJZLAR    

(Dokončení) Neuvěřitelný pokrok vědy a techniky ve všech disciplínách by snad mohl svádět k myšlence, že lidstvo se možná bude zbavovat výdobytků předchozích generací. Tradice však vymezený čas našich životů přežívají.

Folklor je součástí širšího systému kultury, označované jako kultura lidová. Je vázán na široké vrstvy obyvatelstva, jejichž ekonomická a společenská situace je mnohdy udržovala do značné míry izolovaně. Také proto se folklor coby reprezentant širokých národnostně orientovaných vrstev stal neodmyslitelnou, ba rozhodující součástí například rozkvětu našeho (ale nejen českého!) osvíceného uvědomování, buditelství a obrozeneckého hnutí ve staletích minulých. Významně však utvrzoval smýšlení obyvatelstva také mnohem později, zejména v krutých časech nacistické poroby či jindy. Folklor tedy vždy tvořil nedílnou součást celospolečenského vývoje.

 

Ohlasy

 

Zatímco měšťanská (aristokratická) salonní společnost se k národním tradicím mnohdy nechovala příliš vstřícně, dokonce se folklorních jevů a událostí mnohdy veřejně zříkala coby údajného projevu málem až plebejského typu, naopak osvícenci z řad intelektuálských kruhů, samozřejmě i tvůrci, těmito zvyklostmi tak ostentativně nepohrdali. Příkladem je klasik naší národní hudby Bedřich Smetana.

            Byl sice vychováván a vzděláván ve společensky »lepších kruzích«, národopisné zvyklosti a vlivy ovšem vnímal coby nezaměnitelně samozřejmou kontinuitu dlouhodobých tradic. Dokládají to například jeho mistrovské stylizace polek i další jeho díla, dokonce včetně několika výjevů z oper, jak dokládá i letošní program právě probíhajícího festivalu Smetanova Litomyšl.

K folklorním tradicím se ovšem před Smetanou i po něm hlásili také mnozí další tvůrci. Byli jimi zejména (abecedně) Václav Dobiáš, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Karel Kovařovic, Jaroslav Křička, Pavel (vl. jménem Karel) Křížkovský, Bohuslav Martinů, příslušníci jihočeského rodu Jeremiášů a jiní. Ovšem svou tvůrčí podstatou to byli též mnozí autoři starších epoch, včetně rožmitálského Jakuba Jana Ryby, berounského Josefa Leopolda Zvonaře (mj. autor zlidovělé písně Čechy krásné, Čechy mé), poličského Josefa Ferdinanda Primuse (Ó, vlasti má!) atp. Mnozí hudebníci se aktivně podíleli na sbírkotvorných činnostech (domažlický Jindřich Jindřich a další). Nezanedbatelný je přínos tvůrců pro repertoár těles dechových.

 

Rozmanitost

 

Folklor a jeho obecný vliv nelze samozřejmě vymezit pouze na nejvýraznější sféry, k nimž patrně nejzřetelněji patří hudba (instrumentální či vokální) nebo tanec. Neméně svébytné a inspirativní jsou folklorní projevy například v souvislém sledu projevů verbálních (úsloví, pořekadla, báje, pohádky aj.), v oblasti výtvarné i dalších. Folklor lze tedy považovat za nezastupitelnou součást nejen (vše)obecné národní kultury, ale je též nedílnou složkou vývoje umění a estetického ovlivňování vůbec.

 

Odraz života

 

Folklorní tvorba nejvíce a nejčastěji vycházela z projevů kultury všedního dne. Vázala se především na lidské činnosti a praktické potřeby člověka. Myšlenkový základ tvořila především smysluplná práce (rolníci, řemeslníci…). Současně se ovšem národopisné tradice rozvíjely rovněž v souvislosti s prožívanými zvyklostmi ve složce nadstavbové. Patřily mezi ně například osobní, rodinné a společenské události (křty, svatby, pohřby aj.), pranostiky, zvykoslovná zpodobení svátků a údobí atp.

            Ve folklorní tvorbě se objevují projevy poznání okolního světa nejčastěji v rovině popisné. Obsahují například poznatky, vědomosti a názory na přírodu či práci, vypovídají však rovněž o vztazích (láska, protivenstva…) a dalších pocitech.

 

Vědní disciplíny a osvěta

 

Folklor je předmětem zájmu vědní disciplíny nazývané folkloristika, jež se dělí podle sdělnosti na folkloristiku slovesnou,zabývající se slovesnými a dramatickými projevy, dále zejména hudební, taneční či folkloristiku výtvarně zobrazovací, v celistvějších aspektech na folkloristiku autentickou a aplikovanou. Liší se ovšem nejen žánrově, ale také dalšími svými znaky a využitím.

V našem prostředí je folklor často vnímán především jako lidová slovesnost (též ústní slovesnost), takže i vědecké disciplíny bývají spojovány s příslušnými teoretickými obory. Folkloristika je tedy vědou stojící na pomyslném pomezí například mezi literární či hudební vědou a etnografií.

            Je však zcela nepochopitelné, že dotyčná (a s ní vzájemně spjatá) tematika téměř vůbec není vhodně, přesněji funkčně a objektivně dostatečně reflektována například v celistvé struktuře osvětově vzdělávacích programů našich veřejnoprávních sdělovacích prostředků, tedy České televize a Českého rozhlasu.

Zejména kulturně zaměřený rozhlasový okruh Vltava pod vedením nyní odcházejícího šéfredaktora tuto oblast trvale zcela negoval. Bude tomu však za nového vedení konečně opravdu líp?

 

Sběratelé

 

Výzkumné projekty a jejich aplikace vycházejí zpravidla z autentických pramenných východisek záznamových (starší tištěné zápisy písní, pohádek atd.), například ze sbírek Františka Bartoše, Karla Jaromíra Erbena, Čeňka Holase, Ludvíka Kuby, Karla (Karola) Plicky, Františka Sušila, Karla Weisse a dalších reprezentativních titulů. Vycházely z autentických záznamů a popisů na základě vyhledávání místních pramenů a dokumentů, zpravidla z původních folklornědokumentačních aktivit (náslechů, náhledů a následných zápisů či popisů).

            Sběratelé využívali za prioritní živá ústní podání s respektováním přesnosti a věrnosti záznamu bez úprav a doplňků -čili v přirozených situacích. Velký rozkvět systematických sběrů lidového umění nastal u nás v souvislosti s přípravami Národopisné výstavy českoslovanské (1895).

 

Badatelé

 

Autentický výzkum v terénech aktivně pokračoval přibližně do šedesátých let 20. století, kdy se společnost především v českých oblastech a na severní Moravě vlivem rozsáhlých poválečných migrací obyvatelstva výrazně unifikovala. Působilo na to míšení původních tradic, jejich neutralizace, vliv mělo především globální působení moderních médií všeho druhu. Ovlivňovalo to zejména etnografii lingvisticky (jazykově) výrazovou, v níž se v poválečné epoše stále více stírala původnost a naopak se projevovaly asimilační vlivy nářečí s obecnou češtinou atd. Zájem odborníků se proto od původního aktivního sběratelství přesunul v posledním půlstoletí spíše do sféry systematického zpracování a kodifikace dříve získaných autentických dokumentů a poznatků.

 

Už naši dědové…

 

Teoretická literatura v našem prostředí rozlišuje jako samostatné specifické sféry především folklor obřadový, lidové zvyklosti, hry a divadla, dětský folklor, písně a zpěv, povídky ze života, humoristická a obdobná vyprávění či anekdoty, také místní a historické pověsti často s pomístními označeními lokací, spjaté i s legendami a mýty či dalšími znaky. Stále živě se měnící a vyvíjející jsou například krátké slovesné útvary, tedy hádanky nebo přísloví. Specifickými znaky se vyznačuje, resp. navzájem výrazně odlišuje folklor městský od spontánněji se vyznačujících jevů obecného folkloru venkovského, jenž je typický užším sepětím s autentickými tradicemi (srv. odlišnosti v pojetí masopustních zvyklostí aj.).

 

Vývoj

 

Folklor nemusí být nutně jen záležitostí akademicky neživotnou a blížící se vědeckým disciplinám. Vyvíjí se v čase i v návaznosti na další skutečnosti, má své obměňované podoby, dokonce v některých případech vznikají i nové formy a podoby. Mýtus, že folklor prý je sféra již přežitá a uzavřená, není pravdivý. Dokládají to stále živé transformované se tradice v rázovitých oblastech nejen u nás (zejména na Moravě od jihu až k severu, na Lašsku, v některých místech Českomoravské vysočiny, v Podkrkonoší či Podkrušnohoří, v jihočeských a západočeských oblastech a jinde), ale také po celé Evropě. Ve světě je sepětí s tradicemi často živější a autentičtější.

 

Varující současnost

 

Zarážející je tudíž skutečnost, jež se týká současné problematické situace donedávna mimořádně se rozvíjejícího a agilního Folklorního sdružení České republiky (FOS). Souvisí s jeho momentální finanční insolventností, tedy s ní spjatou stagnací činnosti. Význam subjektu totiž spočíval v rozvíjení pozitivně orientované novodobé občanské společnosti. Byl tudíž nesporný a přínosný. Nynější utlumení činností FOS nemá pochopitelně pouze charakter vymezený současností, nýbrž se vyznačuje mnohem širším nadčasovým dosahem. Přesto se těmito časově dlouhodobě funkčními záležitostmi, spjatými s možností pozvolného zániku FOS, mediální sféra kupodivu téměř vůbec nezabývá. Samozřejmě problém neřeší ani politikové!

 

Národní ústav lidové kultury

 

V jihomoravské Strážnici, pravda, dlouhodobě aktivně působí obdobně zaměřený Národní ústav lidové kultury (NÚLK), financovaný ministerstvem kultury. Jeho poslání je však specificky odlišné: těžiště aktivit tvoří zejména odborné činnosti.

            Pro iniciativy, jež dosud vyvíjelo FOS, strážnický NÚLK zatím nemá ani oficiální mandát, ani ekonomické (tedy také personální) prostředky. Plnění především organizačně provozních, propagačních a prakticky zaměřených úkolů, jež si předsevzalo – a také průběžně realizovalo – FOS, je tedy pro NÚLK v tak široce pojatém záběru aktivit zřejmě zatím úkol nerealizovatelný. Jednak vzhledem k jeho decentralizované dislokaci, ale také kvůli stávajícímu personálnímu a ekonomickému omezení.

 

Na »chvostu«?

 

Zdá se, že náš stát, resp. jeho státní kulturní politika, národopis ve své celistvosti a aktivní udržování folklorních tradic i jejich teoreticko-badatelské činnosti nepovažuje příliš za záležitost obecně prospěšnou i pro budoucnost, zatímco v mnoha dalších zemích je to naopak téměř samozřejmé. Ministerstvo kultury by tedy mělo nastalou nezáviděníhodnou situaci nejen důsledně a především nezávisle a objektivně monitorovat, ale také ji neprodleně funkčně řešit. Jistě dřív, než bude nenapravitelně pozdě!

            Po roce 1989 bylo mnoho zcela nevratných záležitostí vlivem byrokratických liknavostí navždy zlikvidováno – dokonce i během resortního šéfování těch, u nichž bychom to očekávali nejméně. Ponechávat tedy péči o folklor pouze na dobrovolných nezajištěných podporách a aktivitách regionů (hejtmanství) či lokalit (místní samosprávy) by mohlo být přímo smrtící. Nejen kvůli vzájemné nekoordinovanosti domácí, ale samozřejmě i z hledisek zachování spolupráce mezinárodní. Ministerstvo kultury by tedy mělo i tomuto problému věnovat nemalou pozornost co nejdříve.

 

Modernost, či móda?

 

Moderní – či spíše módní – přezírání (případně dokonce až odmítání) folklorních aktivit, jež jsou nositelem našich národních identit, je svědectvím nepochopitelné neznalosti prioritních podstat, dokonce až zjednodušeně omezenecky nedomyšlených odmítání. Často je to však »výsada« pouze veskrze česká. S aktivním vnímáním, podporou a využitím folklorních ohlasů se totiž v nejrůznějších podobách trvale setkáváme po celé Evropě, samozřejmě i jinde ve světě. Folklor tam totiž tvoří zcela neodmyslitelně nedílnou a trvale živou součást lidských společenství. Tuto skutečnost opětovně plně prokázal nejen nedávný strážnický Mezinárodní folklorní festival, ale dokonce tuto oblast kultury a umění částečně připomněl také letošní ročník festivalu Pražské jaro.

 

Pojem folklor v moderním smyslu slova vnímáme jako organickou součást kulturních i všeobecných tradic či aktuálního dění. Málokdy však tušíme, že jde o označení, jež vzniklo v době mládí filozofa Karla Marxe (1818-1883). Slovo folklor poprvé použil Angličan William John Thoms (1802, uváděn též rok 1803? -1885). Roku 1846 dotyčným termínem poprvé označoval »to, co lid zná« (folk – lid, lore – vědomosti). Původně tak bylo označováno rozmanité spektrum lidové kultury. Marx folklor v širších dimenzích pojímal coby nedílnou součást podstaty lidské existence, rovněž coby funkčně hybnou složku jejího obecně společenského vývoje.

 

Foto autor| FOTO – archiv

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz