7.7.2014 Haló noviny str. 9 Z kultury Tomáš HEJZLAR
Tisíc mladých posluchačů určovalo program koncertu
V programu letošního 56. ročníku Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl (SL) nechyběl ani pořad »Klasika je cool aneb Smartphonie« (23. 6.). Byl určen především dětem a mládeži. Setkal se s mimořádně pozitivním zájmem – nejenže všechna místa k sezení byla záhy vyprodána, ale atmosféra měla nebývale spontánní průběh. Návštěvníci si o průběhu zcela neformálně a s obdivem vyprávěli ještě dlouho po ukončení. Byl jsem toho očitým svědkem i během následné cesty domů.
Litomyšlští pořadatelé mají s akcemi typu »Koncert na přání«, v nichž se publikum stává aktivním činitelem programové struktury, dlouhodobé zkušenosti. Letos námět obohatili hlasováním přes mobilní telefony. Přesněji – prostřednictvím chytrých mobilních telefonů. S jejich pomocí se totiž přítomní sami zapojovali do veřejného rozhodování o dalším průběhu programu. Princip hlasování o dalším průběhu programu vycházel ze stylu někdejšího proslulého Kinoautomatu, jenž před více než půlstoletím zaujal publikum i v dalekém zámoří. Založen byl tehdy na volbě následného děje formou využití tlačítek umístěných na okraji sedadel v sále. Tento způsob rozhodování však moderní doba již umožňuje posunout do nové podoby prostřednictvím počítačového systému, ovládaného novodobou telekomunikační technikou.
Britten pro mladé
Ještě než započal samotný »bezdrátový experiment« s hlasováním, zazněla v první polovině litomyšlského koncertu, určeného především mladému publiku, pod názvem »Klasika je cool« melodicky dobře vnímatelná skladba Průvodce mladého člověka orchestrem. Je to v pořadí 34. dílo anglického skladatele Benjamina Brittena (1913 až 1976). Nenásilnou formou posluchače funkčně seznamuje se zvuky jednotlivých orchestrálních nástrojů a hráčských sekcí, samozřejmě i s celým symfonickým tělesem. S dílem levicově orientovaného anglického tvůrce, jedné ze stálic světové hudby 20. století, se však u nás často nesetkáváme – a s touto edukačně pojatou desetidílnou kompozicí zejména po roce 1989 ještě méně. Má charakter ronda a tematicky vychází ze svity barokního skladatele Henryho Purcella. Skladba, jež je variací a fugou na jeho téma, záměrně v mistrovském propracování připomíná také části z Arlézanky francouzského skladatele George Bizeta.
Podobně jako hudební pohádka Péťa a vlk od Sergeje Prokofjeva či populární Karneval zvířat francouzského skladatele Camille Saint-Saense, tak i Brittenova orchestrální kompozice Průvodce mladého člověka orchestrem, spojená s předem daným výkladovým slovním komentářem, zpřístupňuje malým (či mladým) posluchačům instrumentačně nápaditý hudební pohled na jednotlivé složky velkého orchestru.
Nedávné koncertní provedení ve zcela vyprodaném zámeckém nádvorním amfiteátru, kde je uváděna většina festivalových programů Smetanovy Litomyšle, v podání flexibilně dobře disponované Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou perfektně připraveného dirigenta Jana Kučery nabídlo přibližně tisícovce přítomných dětí a »teenagerů« nepochybně velké zážitky. Bylo to patrné nejen v průběhu samotného provedení díla, ale i z následného spontánně skandovaného potlesku i dalších bezprostředních výrazů spokojenosti a získání zážitků mladého posluchačstva.
»Mobilová« dramaturgie
Po přestávce došlo k očekávanému experimentu. Z venkovních reproduktorů nejdříve namísto obvyklého varování, aby byly mobilní telefony během produkce vypnuty, tentokrát naopak zaznělo nečekané (až pověstné) »Mobilní telefony tentokrát prosíme nevypínat!«. A vzápětí následovala také unikátní symfonie – přesněji Smartphonie.
Její sled byl sestaven ze známých melodií, které bývají nejčastěji stahovány jako signál příjmů do mobilních telefonů. Melodie devítidílného cyklu sice mohly tvořit vždy dvě varianty, zaznívala však jen verze podle bezprostředního výběru diváků prostřednictvím hlasovacích aplikací z jejich mobilních telefonů. »Smartphonie by tak mohla mít 256 různých verzí,« uvedl k neobvyklému projektu dramaturg SL Vojtěch Stříteský.
Průvodce programem Jan Maxián následně přítomné vyzval, aby své přístroje zapnuli, respektive se v případě potřeby dohodli se svými sousedy. Přestože letní litomyšlský »sál« pod širým nebem pochopitelně poněkud zašuměl, všichni se hned soustředěně připravili na vlastní průběh hlasování. První kolo se uskutečnilo takříkajíc »nanečisto«, aby se mohlo prověřit technické zázemí. Vše sice vyšlo bez problémů dokonale, přesto pořadatelé museli pro nečekaně velký zájem příjmovou kapacitu centrály operativně rozšířit, tedy zajistit vyšší příkon. »Byl to z technického
hlediska experiment. Nebylo totiž předtím možné odzkoušet aplikaci v takovém rozsahu, takže to bylo poprvé a naostro,« komentoval situaci ředitel festivalu SL Jan Pikna. Kontrolní otázka zněla, zda posluchači mají rádi spíše hudbu pomalou či rychlejší. Na devadesát procent samozřejmě vyhrálo tempo rychlé.
Hudba přítomné »chytla«
Následně již započal vlastní program. Namísto hudby z odkazu skladatelů klasicismu, tedy z 18. století, se přítomní rozhodli (pro někoho možná kupodivu?) pro hudební romantismus. Zvolily si ho přibližně tři čtvrtiny přítomných. Z vyvýšených zámeckých arkád jsem s přehledem sledoval bezprostřední reakce ve všech řadách auditoria – a bylo vskutku krásné, až dojemné vnímat spontánnost sepětí hudby s pohybovou motorikou posluchačů. Nejenže hudbu poslouchali, ale také očividně prožívali. Například asi pětiletá holčička v předposlední řadě, zpočátku trošku roztěkaná a motoricky živější, chvílemi až nervnější, si po několika úvodních taktech Brahmsova Uherského tance č. 5 začala nejen podupávat do rytmu (což byl jev obecnější), ale vzápětí také »dirigovat«. Ve druhém kole se pro hudební accelerando rozhodlo rovněž přibližně pětasedmdesát procent hlasujících. Následující Griegova svita ze scénické hudby ke hře Peer Gynt rovněž dokonale zaujala. Ve třetím kole se většina, téměř 95 % hlasujících, rozhodla pro pizzicato. Tento způsob hry smyčců reprezentovala třetí věta z Čajkovského Čtvrté symfonie. Reakce v publiku sice tentokrát nebyly tak výrazné jako předtím u Brahmse, přesto neklid mezi posluchači nenastal. Spíše zvědavost… Kdo je pro sólo hobojové a kdo chce ve známém Boccheriniho Menuetu naopak slyšet sólistu při hře na flétnu? V hlasovacím skóre sice zvítězil přítomný hobojista (asi na 95 %), ovšem v závěru skladby si to oba pánové »rozdali« společně. A mladí rádi zatleskali oběma hráčům! Vždyť vůbec nešlo jen o soutěž, ale rovněž o projevy vzájemné pospolitosti… V pátém kole suverénně, ba téměř jednoznačně, zvítězil Straussův populární valčík Na krásném modrém Dunaji -a publikum se vzápětí pod klenbou odpolední modré oblohy začalo ve vláčném tanečním rytmu dokonale vlnit.
V šestém hlasování pořadatelé zřejmě chtěli náladu odlehčit, takže nabídli dilema: »Chcete do následující skladby raději hvízdat, nebo tleskat? «zeptal se moderátor programu Maxián. Asi 80 % přítomných si pochopitelně chtělo zahvízdat. Přiznávám, že jsem si to v duchu přál také… Následně si tedy během koncertu »vážné hudby« přítomní zahvízdat nejen mohli, ale byli k tomu dokonce při známé Šlitrově melodii Babetta z muzikálu Kdyby tisíc klarinetů vybídnuti. Bezprostřednější provedení této oblíbené »šlitrovky« jsem ještě nikdy neslyšel!
Při sedmém kole zpočátku došlo k určitým rozpakům. Výsledek, zda má zaznít tanec klidný či naopak zběsilý, totiž vyzněl »1:1«, přesněji v procentech padesát na padesát. I s tím museli pořadatelé počítat. Rozhodli tedy sami orchestrální hráči: »Chceme rychle, chceme rychle,« ozývalo se tentokrát na pódiu. A tak si ostravští filharmonikové následně s chutí zahráli známý kankán z Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. Přál bych každému zažít tu neopakovatelně živou atmosféru mezi hlasujícími! Nejen skandování do rytmu, ale i jiné souhlasné projevy, včetně pokřiků v rytmu a tempu, nesvědčily o nějaké neslušnosti či nezdvořilosti. Hudba prostě ovládla city přítomných – a co si přát u mladé generace víc? Totéž platilo po osmém hlasování, kdy si přítomní Dvořákův Karneval zvolili asi z devadesáti procent. A opět tleskání do rytmu, kultivované podupávání – ba někteří hudbu i sami ze svých míst v auditoriu »oddirigovávali«. Nemenší zájem hlasující následně projevili o zkrácenou verzi Smetanovy symfonické básně Vltava (asi 80 %). Zvítězila tak nad smetanovským odkazem operním. Ale protože »dobrá věc se podařila«, jak se zpívá v Prodané nevěstě, jako přídavek jsme mohli navíc slyšet i úryvek z této národní opery -jak ostatně v Litomyšli jinak?
Potlesk i pro Terezu
Když si následně veřejně vylosovaná černovláska Tereza ze třiadvacáté řady (pro přesnost: sedadlo číslo 27) přišla na pódium coby výherkyně z veřejného losování všech vstupenek pro zbrusu nový tablet, publikum jí patřičně a přejícně dlouze tleskalo také. Vždyť předchozí dokonale vytvořená spontánní atmosféra nabídla prostředí neobyčejně krásné a vlídné. Ano, i tak lze totiž leckdy obávanou »vážnou hudbu« nabízet! Zatímco neznámá kráska Tereza vyhrála moderní technický aparát, hudba nás všechny obohatila nadčasově. Zvítězila nad našimi předsudky – a to je dobře!
***
Dílo Průvodce mladého člověka orchestrem skladatel Britten zkomponoval v roce 1946. V dalších desetiletích výrazně napomohlo nejméně třem generacím hlouběji a pozorněji vnímat instrumentální »taje« symfonického orchestru. Původně měl skladatel vytvořit hudbu k filmu Nástroje v orchestru, který doprovázel Londýnský symfonický orchestr pod vedením dirigenta Malcolma Sargenta. Již na přelomu 50. a 60. let se instruktivně pojatá skladba rychle ujala i u nás. Naučila nás vnímat taje orchestru velmi podmanivě. Starší generace zná nejspíš hodnotnou nahrávku gramofonové firmy Supraphon z roku 1976, realizovanou ještě na někdejších vinylových (černých) deskách v interpretaci České filharmonie za slovního doprovodu Luďka Munzara.
Předností dřívějšího »tlačítkového« systému byla bezprostřední zpětná kontrola volby, kdy si divák mohl pravdivost svého rozhodnutí zobrazením jeho barevného »puntíku« na velkém projekčním plátnu na předním pódiu ověřit. Každý tedy bezprostředně věděl, jak volil. A nejen on, ale třeba i jeho sousedé. To v případě využití »mobilů« možné není. Volitel se tudíž musí spolehnout, že technika plně respektuje jeho přání – ovšem bez možnosti bezprostřední zpětné kontroly. Asi jako při vyhlašování sumárních výsledků občanských voleb… Výhodou je naopak využití moderního bezdrátového systému. Jeho instalace je totiž snazší, mobilnější -a tedy také lacinější.
Fenoménem současné doby jsou »chytré« mobilní telefony, takže opominout je nemůže ani moderně koncipovaný festival klasické hudby. Naopak – hudba, označovaná někdy málem až varovně jako »vážná«, může být s jejich pomocí představena spíše coby prostředek dokonale přístupný nejširším vrstvám, byť se často její hodnoty běžně neuznávají. Během kontaktně realizovaných programů nakonec mnozí sami poznávají, že hudba »vážná« může být dokonce i programně nevážná, dokonce velmi populární – čili obecně přístupná. Vždyť skladby, respektive častěji jejich výrazné motivy, jsou nezřídka využívány i jako vyzváněcí melodie mobilních aparátů. Jejich uživatelé ovšem původ úryvků většinou ani neznají.
Podle oficiálních statistik patří k nejstahovanějších klasickým melodiím pro vyzvánění mobilních telefonů především Pochod Radeckého od Johanna Strausse mladšího, známý kankán z Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí, Mozartova Malá noční hudba, Rossiniho předehra k opeře Vilém Tell, Ravelovo Bolero, Verdiho předehra k opeře La Traviata, Chačaturjanův Šavlový tanec, Albioniho Adagio g moll, úvodní motiv z Beethovenovy Symfonie č. 5 – Osudové, Gossecova Gavota, Boccheriniho Menuet, Bachova Árie D dur, Vivaldiho Jaro z cyklu Čtyři roční doby a další »hity« z oblasti tzv. vážné hudby. Mnoho lidí tedy hudební klasiku obdivuje, aniž ji zná podle označení nebo jejich tvůrců. Časté tvrzení médií, že »klasika je v úpadku«, tedy vůbec není pravda!
Foto popis| Černovláska Tereza ze třiadvacáté řady hned poté, co se dozvěděla o svém vítězství…
Foto autor| FOTO – archiv Smetanovy Litomyšle/František RENZA
