2.7.2009 Haló noviny str. 8 Z kultury Tomáš HEJZLAR
Pozoruhodnou výseč z malířského odkazu Josefa Čapka představuje do 6. července ve svých výstavních prostorách ve východočeské Litomyšli činorodá pražská Galerie Sklenář. Expozice tvoří součást letošního ročníku Smetanovy výtvarné Litomyšle.
Malíř, spisovatel, fotograf, grafik a knižní ilustrátor Josef Čapek (23. března 1887 Hronov – duben 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen) byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, poté se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes; z něho však vystoupil, aby následně působil ve skupině Tvrdošíjných.
Jako jevištní výtvarník spolupracoval Josef Čapek s pražským a brněnským Národním divadlem či s Městským divadlem na pražských Vinohradech. Publicisticky začínal jako redaktor Národních listů, později (1921-1939) byl redaktorem a výtvarným kritikem v Lidových novinách. Působil také jako redaktor v několika časopisech zabývajících se výtvarným uměním (Umělecký měsíčník, Volné směry). Zabýval se i činností karikaturistickou. V roce 1921 vydalo nakladatelství Aventinum hru bratří Josefa a Karla Čapkových Ze života hmyzu s Josefovou obálkou. Hra byla zřetelnou alegorií mravních pojmů na zástupcích hmyzí říše.

O obsahové sevřenosti

Bratři Čapkové ve své tvorbě zaujali působivými vizionářskými nadhledy, jež se nezřídka staly skutečností až mnohem později. Některé prožíváme i v naší době. Snad také proto jsou oba autoři navzdory své zřetelné umělecké a myšlenkové výjimečnosti dokonce i v naší »polistopadové« současnosti zřetelně nedoceněni. »Nejsem pozorovatel, jsem účastník,
« poznamenal kdysi autor slova »robot« Josef Čapek. Jako by tím charakterizoval současně svůj teskný, leč hrdinný životní úděl, končící v nelidsky trýznivých podmínkách nacistické káznice.
Hronovského rodáka Josefa Čapka známe coby výtvarníka spíše z kreseb a maleb rozesmátých dětí, nezřídka uprostřed hry. Samozřejmě si evokujeme také nezapomenutelné podoby pejska a kočičky, jež se v jeho pojetí z předchozího věrně tradovaného realismu proměnily v úsměvné figurky; lecčím dokonce předjímají pozdější vylehčené komiksové tvářnosti. Od roku 1922 začaly v Čapkových knižních ilustracích převládat kresby nad linoryty, neboť se více hodily k fejetonu, epické próze nebo divadelní hře. Byly jednoduché, základ tvořila kontura, prostý obrys. U Čapka však má značnou rozmanitost – je silný, rozpačitě tenký, dynamický, prudký, klidný i ostrý zároveň. Podobné znaky však nacházíme nejednou i v jeho tvorbě malířské, jak to dokládá i nynější litomyšlská kolekce. Je velmi citlivým a dramaturgicky zřetelně vyprofilovaným dramaturgickým výběrem děl, která obvykle na výstavách nevídáme, ba neznáme je ani z výtvarných publikací. V záměrně střídmě nasvícených interiérech litomyšlské Galerie Sklenář na tamním Mariánském náměstí se tudíž tyto obrazy objevují v rafinovaně nasvícených bodech ještě účinněji: především ve své obsahové sevřenosti, než co nabízejí běžné výstavní prostory s denním osvětlením. Nejde o nahodilý trik, ale spíše o podtržení záměru, že toto obrazové seskupení má v návštěvníkovi vybuzovat jeho vnímatelsky pozitivní soustředění, současně též určitou míru souznění s představenými díly.

Ve stínu fašismu

Přestože Josefa Čapka -stejně jako mnohem slavnějšího bratra Karla – často zcela pochopitelně obvykle vnímáme ve společenských kontextech především jako otevřeně varujícího antifašistu, jenž po nástupu Adolfa Hitlera k moci společně s dalšími umělci aktuálně a otevřeně kriticky reagoval na vzniklou politickou situaci (publikoval například v dobových novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu a namaloval také expresivně pojatý obraz Mrak s prudkým dynamickým výrazem), v litomyšlském výstavním prostředí se Čapek jeví převážně jako pacifisticky smýšlející humanista, umělec s neobyčejně oslovující substancí oslavy lidské sounáležitosti.
Josef Čapek jako jeden z prvních jasně a vytrvale poukazoval na nebezpečí zrůdnosti fašismu. V roce 1937 například knižně vyšel cyklus Diktátorské boty s předmluvou levicově orientovaného básníka Josefa Hory, o rok později jako reakci na občanskou válku ve Španělsku vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times.
Tíživá atmosféra se odráží i v jeho obrazech Krajina s křížem a holuby (1937), Ohníčky (1937) či Těžko (1937). A jen málo se ví, že ilustroval knihy například fašisty proskribovaného a vězněného humoristy Karla Poláčka, ale i tvorbu levicově orientovaných autorů (Stanislava Kostky Neumanna, Václava Řezáče a dalších). Tato prokazatelná pevná názorová stanoviska však nejsou těžištěm nynější litomyšlské prezentace, jež si naopak všímá spíše duchovního rozměru Čapkova vnímání světa. Svou lidskostí je však zřetelně tušenou předzvěstí výtvarníkova následného antifašismu. Snad právě proto Čapek varoval před blížícím se hnědým morem, nemohl se proti němu nepostavit. Byl totiž až příliš citlivou duší a humanisticky orientovaným kumštýřem, než aby blížící se sílu ujařmování svobodného lidského ducha zavčas nepociťoval. Proto pak varoval: kresbou, malbou i slovem. Vážně i v satirické nadsázce.

Od úsměvu k slzám

V současné litomyšlské expozici z Čapkova odkazu se vedle smějících se dětských tváří objevuje například tklivá tvář vdovy: netruchlí tu jen vnějškovitě projevenými slzami, nýbrž v soustředěném abstrakně kubistickém náznaku, v obdivuhodné situační zkratce: obličej osiřelé ženy zde vnímáme totiž jen v siluetovém minimalismu – a přece právě ona zhuštěně naznačená podoba vyvolává v divákovi mnohem víc intenzivního prožitku než sebevybarvenější reálný popis smutku. Také ostatní vpodstatě zcela neznámé obrazy ze soukromých sbírek jsou ukázkou dokonale propracované, komorně sevřené tvorby. Čapkův talent je zobrazen v obecně typickém úhlu coby opravdového mistra moderní malby, vynikajícího představitele tehdejšího kubismu. Zatímco však napříkad Picasso svůj kubistický pohled vnímá obecněji, čapkovský svět je obvykle niternější, komornější, lidsky prosvětlenější.

O pýše a pomíjivosti

Podobné okamžiky společenského zklamání, až marasmu, jež provázely oba kongeniální Čapky, prožíváme velmi často i nyní, zejména před evidentně se blížící a sílící sociální tenzí – ale jak se nynější výtvarná (a vůbec obecně kulturní) veřejnost proti všem současným projevům rasismu a xenofobie aktivně angažuje? Vždyť například pražská Národní galerie nyní nakupuje za málem milionové hodnoty (nadto z kapes daňových poplatníků!) podivná »díla« nejen téměř nulových uměleckých hodnot, ale nadto ještě v provedení – velmi slušně řečeno – diskutabilním. Ano, mějme na mysli například skutečně trapné produkce typu »díla« Františka Ringo Čecha s oním pověstným »kosodélníčkem« uprostřed pitvořících se tvářiček. Cosi podobného však známe i odjinud, například v podobě tolik diskutované Entropy výtvarníka Černého.
Od někdejší zřetelně čestné a umělecky zdůvodnitelné občanské angažovanosti Josefa Čapka i jeho bratra Karla dospěla naše současná společnost a její kulturní »elita« do roviny, kterou mohou snad obhajovat jen stejně naivní a licoměrní »hodnotitelé« z řad současných pochlebovačů. Inu, ani bratří Čapkové nebyli za svého života doceněni, třebaže jejich dílo nás oslovuje stále. Naopak pomyslná sláva současných všudypřítomných »hvězd« zřejmě bude jen pomíjivým oslněním současné naivnosti.

SMETANOVA VÝTVARNÁ LITOMYŠL PŘEDSTAVUJE OJEDINĚLÝ VÝBĚR Z ČAPKOVY NEZNÁMÉ TVORBY

Foto popis| Josef Čapek: Vdova (1920, olej, plátno, 40 x 30 cm)
Foto popis| Josef Čapek: Myslivci pod stromem (olej, plátno, 71 x 67 cm)
Foto popis| Josef Čapek: Hrající si děti před chalupou (1928, olej, plátno, 56, 5 x 51 cm)
Foto popis| Josef Čapek: Žena s dítětem (1921, olej, plátno, 48,5 x 30 cm)
Foto popis| Josef Čapek na koloběžce (třicátá léta)
Foto popis| Josef Čapek se svým bratrem Karlem (vlevo)
Foto autor| FOTO – archiv