Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Novinky soudobé hudby II.

1.9.2008 Hudební rozhledy str. 46 Studoe. komentáře Josef Herman

IX. Sylvie Bodorová: Mojžíš (2006-2007)

Oratorium Mojžíš pro sóla, recitátory, smíšený a dětský sbor, bicí a symfonický orchestr na texty Starého zákona napsala Sylvie Bodorová (1954) na objednávku festivalu Smetanova Litomyšl, a to objednávku zvláště prestižní – dílem vyvrcholil jubilejní 50. ročník festivalu. Objednávka logicky přišla po velkém úspěchu oratoria Juda Maccabeus (2002), prvního tak rozsáhlého díla skladatelky napsaného na objednávku Pražského jara, které krátce po pražské premiéře zaznělo také v Litomyšli. První provedení Mojžíše 3. 7. 2008 nepříjemně ovlivnil, zejména zpočátku, prudký déšť bubnující do zastřešení hradního nádvoří, zvláště když dílo samo je velmi komplikované, a tudíž citlivé na souhru rozsáhlého aparátu. Ne všechno vyšlo ideálně. Dílu vtiskl první zvukovou podobu dirigent Jiří Malát se sólisty Ivanem Kusnjerem, Gabrielou Beňačkovou a Otokarem Kleinem, recitátory Otakarem Brouskem a Janem Šťastným, Kuhnovým dětským sborem a Pražským filharmonickým sborem, a Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK.
Pojednání o druhém oratorním díle Sylvie Bodorové však nemohu začít jinak nežli obecnou úvahou. Opakovaně tu píšu, že skladatelé podřizují svoji dramatickou hudbu tématu a liteře textu. A že je to správně. Je tomu tak i v případě další oratorní skladby Sylvie Bodorové, ovšem platí pro ni v míře nejvyšší jedno "ale": hudba sama je po mém soudu nejpůsobivější tam, kde myšlenky a slova, jež je nesou, umocní, ozvláštní, vychýlí z normálu a tím jim dá nové dimenze, umožní prožít je intenzivněji, než kdyby byla pouze vyslovena nebo čtena. A to nejlépe za předpokladu, že se tímto hudebním opracováním textu dospěje k hudbě, která by bez onoho spojenectví nevznikla, která je jím posvěcena, ale která zároveň může existovat sama o sobě, tedy není jen služkou mimohudebních významů. Píšu o tom právě tady proto, že Bodorová onen oblouk od myšlenky přes text k hudbě ne vždy dokončila. A možná je to i proto, nebo spíše především proto, že tentokrát volila i ve své obecně tradiční hudební řeči hudebně-dramatické postupy už opravdu dlouhým časem prověřené, s jednoznačnou ambicí posloužit biblickému příběhu, ale bez ambice stvořit na jeho půdorysu, k jeho oslavě a k docílení soudobého prožitku něco hudebně zcela nového. To není výtka, jen konstatování, ostatně nepatří se soudit autorské plány, ale jen výsledné dílo, které skutečný umělec vždycky napíše podle svého přesvědčení a nikoli podle poslední módy. Kromě toho ctím autorku jako dnes možná nejdůslednějšího zastánce tradicionalistického tvůrčího postoje, jehož hlas ve stylovém a žánrovém mnohohlasú současné hudby plně respektuji a jsem za něj i jako posluchač často vděčný. Ostatně premiéru Mojžíše přivítali posluchači velmi vděčně, je to hudba na první poslech přístupná.
Dá se to napsat ještě jinak: biblický příběh a především jeho konsekvence by, myslím, ještě víc vynikly zcela novou hudbou, skladba Bodorové zůstala v rovině obvyklé "literární kompozice. Nejvíc se to asi projevuje v pasážích recitovaných – je otázkou, nakolik jsou oba mluvené party pro skladbu potřebné jen významově, jako nositelé potřebných informací, neboť v použité deklamační poloze sotva mohly zaujmout esteticky a emocionálně. Při poslechu díla jsem docela toužil slyšet ony texty, nebo jejich ekvivalenty, zhudebněné.
Skladatelka sedmdesátiminutovou skladbu velkoryse rozvrhla do čtrnácti částí. První a poslední rámují dílo pocitově i jaksi geograficky, což považuji za jeden z velmi účinných prostředků navození základního významového časoprostoru skladby: první Slunce na poušti a čtrnáctá Poušť a naděje korespondují hudebním obrazem vyprahlé pouště, v níž se odehrály vyprávěné biblické příběhy. Autorka navštívila Sinajskou poušť a tento zážitek, jak sama sdělila, její hudbu ovlivnil, při litomyšlské premiéře se do těchto pasáží dokonce promítaly na projekční plátno záběry té vyprahlé krajiny. Obraz však zároveň evokuje jedno z vůbec základních témat skladby: všechno postupně vzniká z ničeho, život se rodí v pustině a může v ní také skončit. Není to jen další z naučení, která možná až příliš mentorsky Mojžíšův příběh obsahují, a skladatelka se tomuto přídechu vždycky nevyhnula. Obraz pouště ukazuje Bodorovou jako současného člověka, vědomého si posledních poznatků o vzniku a existenci života, poznatků nakonec, myslím, fantastičtějších nežli obsahují jakákoli náboženská dogmata – u Bodorové se to promítlo především do vědomí možného zániku všeho. Obraz pouště vytvořila melismatickým zpěvem smíšeného sboru jen na vokál nad drženými basovými tóny, volný tok hudby však záhy zdramatizují bicí a žestě a vstupní část převádí obraz do vyhroceně dramatického dění.
To však hned zpočátku trochu klesá především informativní recitací postavy Boha, jakýmsi "obsahem kusu", druhá část Jsem, který Jsem naštěstí záhy kulminuje dialogem Boha s Mojžíšem (barytón), jenž definuje právě pochybnosti Mojžíše a jeho prostřednictvím nás všech o tom, kdo jsme, odkud kam kráčíme, proč a co konáme. Opět téma více současného nežli biblického člověka, můžeme-li odhadovat na základě biblických textů, které podle mne neobsahují tolik pochybností o smyslu života, kolik jich z něho Bodorová vyčetla a kolik jich, ať už si to přiznáme či nepřiznáme, má většina současníků. Hned první velká árie Mojžíše je jim věnovaná a nemohu si pomoci, její nakonec klidná melodická linka podpořená smyčci jakoby z dílny Bohuslava Martinů naléhavost těchto pasáží příliš idylizuje, tudíž relativizuje a snižuje jejich účinek. To budiž příkladem dalších podobných sekvencí skladby a dokladem výše zmíněných obecných úvah. Na druhé straně právě tradiční, řekněme romanticko-modernistické vedení melodické linky, v partech sólových a podle mne ještě více sborových, je jednak určující pro hudební poetiku Bodorové, v níž obecně zaujímá melodie ústřední pozici, a potom je prostředkem dramatického sdělení. Její olbřímí výhodou je srozumitelnost zpívaného textu, která je první podmínkou synergického působení dramatické hudby. Nejpůsobivější je ovšem zase v pasážích melodicky originálních, zvláště pokud nesou silné emocionální sdělení. Na druhé straně jsou tu i vypjaté melodické linky, které už hlasovou polohou či temporytmem takřka vylučují, aby posluchač rozuměl každému slovu, ty působí jaksi globálně, nesou konkrétní emoci či afekt, a správně, neboť mnohdy by rozdrobení na detaily poškodilo účinek celku. To jsou prastaré poznatky dobrých dramatických skladatelů a Bodorová je zná a ctí. Nicméně se to v Mojžíšovi podle mne zase příliš kříží s onou názornou recitační deklamací, která je v oratoriu vlastně krajní pozicí "melodie" a která tu nese především věcné či dramatické, nikoli estetické a emocionální informace. Zkrátka jsem trochu litoval, že i tyto pasáže nejsou hudební, a občas jsem zalitoval, že přece jen zpívanému textu není rozumět víc – to však konstatuji s velkou opatrností, neboť provedení v Litomyšli, jak jsem uvedl, počasí poškodilo.
Skladba jinak technicky obsahuje autorkou už propracované a právem ceněné postupy, zejména polyrytmické plochy, které ovšem místy činily v provedení doprovázeném bubnováním deště jisté potíže, známé jsou též inspirace autorky balkánským folklórem. Ryze kompoziční novum Bodorová do své hudby přinesla neobvykle rozsáhlým a exponovaným arzenálem bicích nástrojů a sympatické je, že to opět vyplynulo z tématu a jeho výše zmíněné teistickou pozici přesahující interpretace: vize biblické pouště se Bodorové spojila nejen s melismatickými hlasy, ale také s prvním nástrojem, na který člověk při své cestě z živočišné do lidské říše vůbec hrál. Jsou samozřejmě nejvíc potřebné v Tanci kolem zlatého telete, který je živočišnou spontánností připomínající principiálně např. Prokofjevovu Skytskou svitu naprosto kontrastní k meditativnímu duchovnímu základu celé skladby a obsahuje i obecný střet mezi pohanstvím a vírou, tělesností a duchem.
Základním materiálem oratoria jsou však zpěvní hlasy: barytonový part Mojžíše, který spojuje dramatický i meditatívni projev, a pak part smíšeného sboru, který prochází prakticky celou skladbou, patří mu hudební vrcholy díla, aby na dvou i významově nejsilnějších místech byl zastoupen čistými dětskými hlásky – dramaticky velmi účinný prostředek.
Bodorová si sama pro potřeby libreta upravila úryvky biblických textů. Nešlo jí o textově ucelený tvar, o nějakou formu duchovní hry, použité promluvy spíše evokují podstatné myšlenky a děje, jsou samostatnými ikonami biblického textu a skladatelka je také jakoby podle prastarého operního vzoru neváhá ve zpěvní lince opakovat. Přitom nerezignuje na samotné vyprávění dnes zase snad už vcelku známého biblického příběhu, čtrnáct částí skladby je vlastně čtrnáct hlavních epizod příběhu, které se odvíjejí v zásadě chronologicky. Je samozřejmě otázkou, nakolik je textový podklad pro skladbu výhodný, mám určité pochybnosti, nicméně umožňuje trojí využití: odvyprávět příběh, jak už řečeno, zastavit se u jeho hlavních témat, a především interpretovat ho z dnešního pohledu. Skladatelku příběh Mojžíše zaujal především analogiemi s naší spotřební společností, která také tančí kolem zlatého telete, místo aby se věnovala podstatným problémům své existence. Autorka v příběhu hledala spíše otázky nežli odpovědi, které v Bibli končí stanovením Desatera a nadějí na zemi zaslíbenou, Bodorová se ovšem jen s Desaterem spokojit nemůže, i když mu věnovala samostatnou IX. část, už z podstaty věci jaksi přísnou a naučnou, trochu nesympatickou, ale příběh pro ni nekončí uznáním slova Božího, ale stále znovu začíná na sluncem vyprahlé poušti s jen relativní nadějí na dobré příští.
Ještě snad dodejme, že ona základní tradicionalistická pozice autorky má v tomto případě oprávnění a je imperativem, jak je potřebné navazovat na minulé děje, jak se nemůžeme beztrestně vzepřít ničemu, z čeho jsme vyšli, jak je pošetilé myslet si, že nad nás není a nebude. Tradicionalistická pozice je tedy jaksi tematizovaná a zprostředkovaně poukazuje na možná vůbec nejsilnější poslání skladby.
Sylvie Bodorová o oratoriu Mojžíš Oratorium Mojžíš pro mne znamenalo dva roky krásné, ale zároveň i velmi náročné práce. Životní kapitolu, na kterou se nezapomíná! Zvolila jsem tentokrát až fundamentálně obecné starozákonní téma, v němž se propojuje epická linie s nejzávažnějším filozofickým a etickým obsahem.
Chtěla jsem, aby ve skladbě byly zachyceny obě tyto linie s důrazem na obecnější, aktuální momenty. Z celého příběhu jsem vybrala jen některé body, z hlediska zamýšleného poselství mne nejvíce zaujal problém hodnot, jejich existence či relativnosti a pak zejména otázka masové manipulace a falešných idolů. Na rozdíl od předchozího oratoria Juda Maccabeus je Mojžíš daleko více postaven na sborových partiích a na významném využití bicích nástrojů reprezentujících metrorytmický element (mimochodem, ten jsem se snažila integrovat v podobě akcentovaných výkřiků, vzdechů i do vokální linie, stejně jako rytmizovaný dupot sboru a orchestru). Samozřejmě, že jsem se nemohla ubránit inspiracím ze židovské oblasti s volným melosem, typickou ornamentikou a mikrointervalikou, zvuku šofarů v jejich rituální podobě, ale zároveň na druhém pólu i rockové rytmice a typickým "breakům" bicí soupravy. Pracovala jsem často technikou heterofonního vrstvení zvukových proudů a modálních linií, i když jsem se tato místa, včetně aleatorních ploch snažila zapsat standardním způsobem, abych usnadnila nastudování, a jak věřím, i budoucí interpretaci. •

Foto popis| Sylvie Bodorová
Foto autor| Jan Skuplen

Foto popis| Ukázka z rukopisu – část 11: Tanec kolem zlatého telete
Foto autor| repro archiv

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz