15.6.2015 Týdeník Rozhlas str. 16 Téma Petr Veber
Mámivá iluze je dokonalá – světla, krásné předměty, kostýmy, vůně, vzduch večerní zahrady, chutě a zvuky… Barokní večer na zámku je nezapomenutelný.
Beze spěchu se naladíte různými příjemnými vjemy, abyste si nakonec v plenéru užili krásnou hudbu. Program patřící k festivalu Smetanova Litomyšl, nyní s Rameauovou operou-baletem Pygmalion, se takto v Nových Hradech na Vysočině koná už čtvrtým rokem. Opakuje se letos ve dnech kolem třetího červnového víkendu v pěti termínech. Nic z toho by nebylo bez jednoho nevšedního příběhu, který trvá už dvě desetiletí.
„Ferda Mravenec – práce všeho druhu,“ charakterizuje vějíř svých profesí Petr Kučera, který je s manželkou Magdou majitelem rokokového sídla ležícího čtrnáct kilometrů od Litomyšle. Sedíme u nich doma, v dlouhé zámecké jídelně, na stole šálky s kávou, koláč a mikrofon.
Hostitel, oblečený v pracovním, právě popisuje, co vše patřilo a patří k postupné obnově památkového objektu, co z toho dělá on sám a co nejstarší syn, když tu se na druhém konci místnosti otvírají dveře a dovnitř nahlédnou turisté. „Zena právě provádí,“ odtuší pan Kučera.
ZEMĚDĚLCI NA ZÁMKU
Hlavní expozice s historickým nábytkem se nachází v přízemí. První patro je obydlené, obývá ho rodina majitelů. „Ale návštěvníky pouštíme v rámci prohlídky i sem. Do jídelny, do kuchyně, do apartmánové ložnice… A ve velkém sále, který má sto třicet čtverečních metrů a slouží jako společenská prostora, se často konají svatby a občas i koncerty,“ vysvětluje Petr Kučera. Zkušenosti ze západní Evropy jasně naznačují, že když majitelé vycházejí vstříc lidské zvědavosti, mají značnou odezvu. Během sezony stejně ve svém obytném patře přes den moc nejsou – práce je na zámku, v zahradách a v hospodářství tolik, že se nezastaví.
Říkám panu Kučerovi, že mám známého, který sem chodil do školy. „Ano, právě zde, v jídelně, bývala největší třída. Základní školu tady ve východním křídle umístili po válce a byla tu až do roku 1986. Teprve potom ji z havarijních důvodů zavřeli,“ vysvětluje mi. Když se někdy sejdou absolventi, Kučerovi je při prohlídce berou i do těch nejprivátnějších prostor. Vědí, že bývalí žáci mají k zámku silný vztah -nepovažují je za běžné návštěvník y .
Zámek měl v těch dobách ještě další dva uživatele. V západním křídle zřídili památkáři expozici – a přízemí, suterény a provozní a hospodářské budovy využíval státní statek. „Na objektu se to podepsalo, na konci osmdesátých let byla už nezbytná velká rekonstrukce. Trochu začali, ale naštěstí jim došly peníze, a nenadělali tu tedy mnoho škod,“ pokračuje současný zámecký pán.
NÁVRAT ke kořenům
Po roce 1989 přišli restituenti, ale neměli podle Kučery prostředky ani schopnosti se o objekt efektivně postarat. A tehdy se začala psát nová kapitola v historii zámku.
„Koupili chátrající zámek, teď je z něj klenot“ – tak zní titulek v bulváru nad fotkou manželů Kučerových. V tomhle případě je to výjimečně pravda. „Dům byl vybydlený, začali jsme střechami, končili podlahami, instalacemi a výměnou všech oken,“ líčí Petr Kučera dobu před bezmála dvěma desetiletími. Šlo podle jeho slov o největší rekonstrukci v historii objektu. „Jelikož zámek nebyl přestavován, dochoval se dobře, a tak bylo docela jednoduché čistit jej od necitlivých nánosů. Vyloupl se do podoby, jakou měl na konci 18. století, kdy ho francouzská šlechta postavila.“
Kučerovi nejsou šlechtici. Zámek koupili v roce 1997. Od té doby na něm pracují. Investovali do něj postupně mnoho milionů. Už čtrnáct let je památka zpřístupněna veřejnosti. „Snažíme se objekt držet v dobré kondici. Posledních devět let jsme v černých číslech,“ pokračuje hostitel. „Dokazujeme, že takovýto areál lze provozovat v zisku, celou dobu bez dotací. Jsme tedy v tomto smyslu podnikatelé. Ale taky děláme práce, které se většinou zadávají firmám: od prací instalatérských, elektrikářských a zahradnických po opravy traktorů. Z pětadevadesáti procent vše potřebné pokrýváme vlastními silami.“
Kromě zámku mají Kučerovi také sto dvacet hektarů zemědělské půdy. Starají se o ni jako sedláci. Mají ovce a koně, chovají jeleny a daňky. Suší pro ně seno. U zámku je restaurace a kavárna s galerií. A čím dál víc se věnují zahradám a jejich propagaci. Pan Kučera ví ze zkušeností majitelů a provozovatelů podobných objektů v cizině, zejména ve Francii a v Británii, že se zájem návštěvníků odklání od interiérů k exteriérům.
„Lidé nemají důvod, aby chodili každý měsíc do stejného objektu. Zahrady jsou naopak proměnlivé. Pokud je zahrada dobře udělaná, je zajímavá od jara do zimy,“ přibližuje cestu, kterou se chtějí vydat i Nové Hrady. Přestože je vzděláním historik, pro zahrady má vášeň. Když s manželkou ještě žili v Praze a měli koncem sedmdesátých let po Chartě problémy v zaměstnání, pomáhalo jim živit rodinu zemědělské zázemí ve velké zahradě v Nebušicích. „A já se navíc narodil vedle liberecké botanické zahrady, to se vám vtiskne do podvědomí,“ usmívá se Petr Kučera.
Nemovitosti, které rodina měla v Praze, se jí po roce 1989 podařilo zhodnotit. A když se Kučerovi rozhodli udělat tlustou čáru za dosavadním životem a odejít z metropole, získali jejich prodejem peníze na koupi nového sídla. „Toužil jsem mít dům, který bude mít duši. Rozhodli jsme se tedy, že zachráníme jednu památku. Nové Hrady se nám líbily a byly cenově dostupné.“
I když to nebyl záměr, Petr Kučera se tak vrátil do kraje svých předků, kteří na tomto panství působili kdysi jako hajní a fořti. Jeho otec se narodil doslova za kopcem. Jak teď zjišťuje, blízkost příbuzných, byt už jen vzdálených, při zapouštění nových kořenů docela pomáhá.
HLEDÁ SE PUBLIKUM
U stejného stolu, kde si teď s Petrem Kučerou povídám, seděla nedávno operní režisérka Magdalena Švecová. Přijela doladit představy pro letošní barokní stagionu. Operní představení v rámci Smetanovy Litomyšle jsou jednoznačným kulturním vrcholem novohradského roku a Kučerovi podle ohlasu věří, že to nebude letos naposledy. „Jsme partnery zavedené značky, která má technické i finanční zázemí. Bylo by nezodpovědné pouštět se do pokusů o nápodobu,“ vysvětlují, proč se zde podobných uměleckých akcí nekoná víc. A pak je ještě jeden obecný důvod týkající se kultury mimo centra. Majitelé by klidně pořádali koncert každý týden, bavilo by je to – ale neměli by dost posluchačů. „Je hodně souborů, a dobrých, které by tu chtěly vystupovat. Říkáme jim: Beze všeho, ale musíte si dovézt diváky. Je třeba dojet sem autem – a to už pro většinu lidí znamená vykročit ze zaběhnutého soukolí pohodlí a neudělají to. Anebo ne tak často. Druhá možnost je vycházet vstříc většinovému vkusu. To bychom ale museli s laťkou hodně nízko, museli bychom zvát známé tváře provařené v různých televizních show… A to ne. Dokud tu budeme, nebudou Nové Hrady žádným Disneylandem,“ ujišťuje majitel.
K hudbě sice profesní vztah nemají, ale pohybovali se v Praze v určitém milieu, v prostředí, v němž o sobě lidé vědí. Kučerovi se i proto dodnes rádi setkávají a diskutují se zajímavými lidmi. Ostatně nebude daleko od pravdy vidět jejich život v Nových Hradech také jako svého druhu klauzuru, odloučení od některých podnětů. „Byla by škoda nevyužívat tenhle krásný prostor pro oboustranné obohacování. Dávat něco druhým lidem – a sami z toho těžit,“ uvažuje Petr Kučera a s odzbrojujícím úsměvem hned dodává: „Ano, chovám se tu někdy až nezřízeně sobecky – užívám si!“
PRYČ Z PRAHY
Než se ženou udělali ten „šílený krok“ a opustili Prahu, byl Petr Kučera aktivní ve vysoké politice. V listopadu 1989 se podílel na založení Občanského fóra, stal se poslancem Federálního shromáždění, později přešel do parlamentního klubu Občanského hnutí a ve sněmovně končil v roce 1992 při zániku Československa jako člen sociální demokracie. Káva už je dopita, nahrávání vypnuto a na řadu přicházejí vzpomínky na prvního prezidenta znovu svobodné země i na další tehdejší hráče na politické scéně, včetně obou jeho následovníků v nejvyšším úřadě. Zazní pár historek i komentáře k současné politice. Ale to by bylo na jiný článek. A navíc se zdá, že je to v životě hostitele vlastně uzavřená kapitola. Teď už roky žije něčím úplně jiným. Raději si pojďme projít zámek.
Díváme se z balkonu na přístupovou cestu zahradou s fontánami a stříhaným zimostrázem, na obec, v jejímž středu zámek na vyvýšeném místě stojí, a do dálky do krajiny. Procházíme místnostmi, v nichž jsou předměty ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea. Nahlížíme do kaple. A pak vycházíme za zámek na druhé nádvoří. Tady je užitková zeleninová zahrada. Altán, domek zahradníka. Labyrint – přírodní bludiště.
A tady se vysazuje tak, aby tu kvetlo všechno bíle. Dokonalost je v nápadech a v detailech. Podobně tematicky koncipované zahrady u našich památek nebývají. Tamhle stojí barokní špýchar, kde je První české muzeum cyklistiky, a oranžerie, využívaná jako Galerie anglických dámských klobouků. Tamhle na stráni se pasou daňci. A tady je venkovní divadélko ze stříhané zeleně. I pro divadelníky velmi inspirující. Co kdyby byla bouřka, napadne vás. Odpověď zaznívá se samozřejmostí: V sýpce je náhradní scéna pro stejný počet diváků.
O barokní operní představení byl i letos v předprodeji Smetanovy Litomyšle enormní zájem. Divadlo se zdá být maličkým místem v rozlehlé zahradě, teď je zalité sluncem, avšak za tmy, se světly, se promění v intimní prostor, v němž je z hlediště na jeviště doslova pár kroků, kde jsou účinkující na dosah a v němž se zpěváci protáhnou z jeviště do zákulisí mezi větvemi keřů jediným pohybem.
A pak se Petr Kučera loučí. „Víte, já jsem tu vlastně jen správcem. Neprožívám příliš pocit vlastnictví. Jde nám se ženou po celou dobu o to, aby tahle památka, která nám učarovala, postupně plně ožila. To je celé.“
Foto popis| České Versailles – tak se říká zámku Nové Hrady, jedné z nejkrásnějších rokokových památek na našem území
Foto popis| Malý amfiteátr v zámecké zahradě se za tmy promění v intimní prostor, v němž je z hlediště na jeviště doslova pár kroků
Foto autor| Foto Vít Pechanec
Foto popis| Pohled ze zámeckého okna: zahrada s fontánami a stříhaným zimostrázem a v dálce oblý profil Vysočiny…
Foto popis| Operní představení v zámecké zahradě mají magickou atmosféru. Lenka Máčiková jako Titanie a členové sboru Pueri Gaudentes jako elfové v roce 2013 v opeře Henryho Purcella Královna víl.
Foto autor| Foto Smetanova Litomyšl
Foto popis| „Víte, já jsem tu vlastně jen správcem,“ říká vystudovaný historik Petr Kučera. „Jde nám se ženou po celou dobu o to, aby tahle památka, která nám učarovala, postupně plně ožila.“
Foto autor| Foto Petr Veber
Foto popis| Paní Magda Kučerová se stará o expozici nebo o zámeckou kuchyni a také provádí návštěvníky. Když majitelé vycházejí vstříc lidské zvědavosti, mají značnou odezvu.
Foto autor| Foto Petr Veber
Foto popis| Když se v červnu nepovede počasí, hraje se opera v nejvyšším patře bývalé sýpky. A o přestávce si návštěvníci mohou prohlédnout desítky historických velocipédů.
Foto autor| Foto Vít Pechanec
O autorovi| Petr Veber, publicista
