WEB , Datum: 11.07.2019 , Zdroj: operaplus.cz , Autor: Helena Havlíková
Arte/terapie Charlotte SalomonNa Nové scéně v Praze a na festivalu Smetanova Litomyšl byl uveden mezinárodní divadelní projekt Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy. Jeho iniciátorkou je britská scénografka a režisérka Pamela Howard. U nás ji dobře známe nejen díky scénografické přehlídce Pražské Quadriennale, ale i z jejích nápaditých brněnských režií Ženitby Bohuslava Martinů a Janáčkových Výletů pana Broučka do Měsíce, kdy byla i autorkou scény a kostýmů. Tým dále tvořil kanadský performer a spisovatel Alon Nashman jako libretista a český skladatel Aleš Březina, který vstoupil do oblasti hudebního divadla především svou operou Zítra se bude … Nastudování Charlotte se ujalo kanadské divadlo Theaturtle (jehož inscenace prý vznikají zvolna jako ploužení želvy). Inscenace už byla uvedena vedle Toronta také v čínském Tchaj-peji a bude pokračovat do Tel Avivu.
Na rozdíl od Anny Frankové je u nás jméno Charlotte Salomon širší veřejnosti neznámé. Je jednou z židovských německých dívek, které zahynuly v německých koncentračních táborech. Narodila se v roce 1917 v Berlíně do zámožné židovské rodiny chirurga a zemřela patrně první den po transportu do Osvětimi v říjnu 1943. Dalším generacím zanechala umělecky ztvárněné svědectví o svém dospívání v době nacistického pronásledování Židů za druhé světové války.
Charlotte Salomon se vyjadřovala výtvarně a svůj život shrnula do obrazového deníku 769 kvašů. Toto své dílo, které vytvořila během posledních dvou let v exilu na jihu Francie a které se podařilo zachránit, nazvala Život? nebo divadlo?. Bystře v něm zachytila a místy i nadrzle komentovala nejen nacistické perzekuce, kdy jejího tatínka vyhodili z nemocnice, ale i utajované rodinné tragédie, po smrti matky druhý otcův sňatek se slavnou operní divou Paulou Lindberg, která se zapletla s ministrem propagandy, aby zachránila svého muže, i situaci, kdy sexuální obtěžování svého dědečka vyřešila tím, že ho otrávila omeletou, do které přidala veronal. V obrazech také vyjádřila svou touhu umělecky se prosadit i dívčí erotické sny. Nakolik jsou její obrazové deníky věrohodné, není podstatné, nesporná je jejich umělecká kvalita a reflexe šílenosti zvrácené doby.
Výstavy a publikace těchto obrazů Charlotte Salomon vyvolaly velký zájem, počínaje šedesátými lety. Její život a dílo se staly námětem řady divadelních her, filmů, baletů a knih. Francouzský skladatel Marc-André Dalbavie vytvořil v roce 2014 na objednávku Salcburského festivalu operu
Charlotte Salomon, v níž mluvenou roli Charlotte jako autorky obrazů zkombinoval se zpívanou postavou Charlottiny sebereflexe na obrazech.
Režisérce a výtvarnici Pamele Howard byla Charlotte blízká i tím, že pro vytvoření celé barevné palety používala převážně červenou, žlutou a modrou. Howard ovšem svou inscenaci záměrně nezaložila na kopiích Charlottiných obrazů, které jsou ve vlastnictví amsterdamské Nadace Charlotte Salomon. Jak uvedla v rozhovoru: „ Od začátku jsem věděla, že nechci použít přímo žádnou její kresbu, protože bychom museli nadaci zaplatit spoustu peněz. Chtěla jsem její knihu převést do tří dimenzí divadelního tvaru, protože i Charlottiny kresby ukazují její dům, pokoj, její příběhy z mnoha různých úhlů. Když jsem s nadací jednala, nadšeni nebyli. Vysvětlila jsem jim, že nebudu používat kopie jejích kreseb, ale bude to moje vlastní interpretace. Že nedělám umění proto, že oni potřebují peníze.“
Podobně jako Charlotte prostřednictvím štětce, Howard prostřednictvím divadelních prostředků rozehrála a propojila v devatenácti scénách s prologem a epilogem momenty ze života senzitivní dívky, dospívající v komplikovaných rodinných vztazích v době nacismu. Scénu tvoří interiér pokoje v Amsterdamu, kde se rodina za války ukrývala. V prologu se sem manželé Salomonovi vracejí a domovnice jim předá balík ovázaný motouzem. Když ho rozbalí, před očima jim začnou ožívat Charlottiny obrazy s okamžiky jejího života a fantaziemi.
Tvůrci svou inscenaci vymezili jako „komorní operní muzikál“. Tato žánrová volba má oporu v Charlottiných obrazech, protože na ně vpisovala i texty a hudební odkazy. Do názvu svého cyklu připojila slovo „Singespiel“ (s vloženým „e“), odkazující na singspiel, tedy hru se zpěvy. Inscenace je tak založena na střídání hudebních a pěveckých čísel s dialogy. Aleš Březina však až příliš potlačil vlastní invenci, která zde směřuje k muzikálově odlehčenějšímu stylu, ve prospěch hudební ilustrace scén. Výsledkem je umné pasticcio pro čtveřici hudebníků na scéně v obsazení klávesy, trubka, klarinety a violoncello. Pasticcio by mohlo sloužit i jako poslechový test z dějin hudby: zazní útržky tu z Bizetovy Carmen, tu z Gluckova Orfea, tu z Wagnerovy Jízdy Valkýr, tu z Johanna Sebastiana Bacha, ze Schubertova kvartetu Smrt a dívka. Použil také kabaretní popěvky, názvuky jazzu nebo klezmeru, koloraturní árie, tyrolskou písničku.
