WEB, Datum: 16.06.2023, Zdroj: lidovky.cz +2, Autor: Štěpán Hobza, Lidové noviny, Datum importu: 16.06.2023 15:42, Celková návštěvnost: 8 940 000, RU/měsíc: 1 855 023, RU/den: 244 802, Rubrika: Magazín, AVE: 35 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 2,72, Návštěvy za měsíc: 8 900 000

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch, Ostatní

Obsahové duplicity: 16.06.2023 12:00 – Magazín, 16.06.2023 – Pátek Lidových novin

Adama Plachetku potkávám poprvé na newyorské párty, kde zastává roli šéfa grilu. Směje se na všechny strany a vůbec mu nedělá problém roznášet tuňáka a vepřové. Jako by ani nebyl hvězdou Metropolitní opery. Z role nevypadne, ani když hostitelčin syn sedne za piano a začne preludovat. Všichni nenápadně pokukují po Adamovi, zda se náhodou nepřidá. Ten je ale neoblomný – zpívání je práce, a on má teď volno. Teď griluje.

Když si spolu o pár dní později sedáme k rozhovoru, je to už jiný Adam – soustředěnější a profesionálnější. Nenucenost mu ale zůstala – bavíme se, jako bychom se znali roky. Pomáhají i společné zájmy – badminton, hokej, běhání a samozřejmě opera.

„Malinko se tu nudím, zpívám jen dva dny v týdnu,“ žertuje Adam na úvod. Ve srovnání s Vídní, kde měl přes padesát představení za rok, je to téměř odpočinkové tempo. Přesto se špičkovému basbarytonistovi po Evropě stýská. Roli v tom ale hraje něco úplně jiného než opera – jeho „holky“, tedy manželka, operní pěvkyně Kateřina Kněžíková, pětiletá dcera Barborka a devítiletá Adélka stále bydlí v Praze. Do New Yorku se dostanou jen sporadicky a blízký kontakt otce s dcerami nemůžou úplně nahradit ani tatínkovy každodenní telefonáty „k snídani“. Adam totiž svým holkám volá každý den v půl sedmé ráno středoevropského času – v New Yorku je tou dobou půl jedné v noci.

Lidovky.cz: Jak se vám žije a pracuje v New Yorku?

Dobře. Jezdím sem rád, ale zároveň jsem rád, že tu nejsem natrvalo. Ty dva až tři měsíce v roce mi přijdou tak akorát. Člověk si užije všechno, co mu velkoměsto nabízí, a zároveň nedostane ponorku. Pokud mě okolnosti nepřinutí, stěhovat se sem nechci.

Lidovky.cz: Co vám tu nejvíc chybí?

Jednoznačně příroda. Miluju Central Park – vždy jsem se snažil bydlet nejvýš pět minut chůze od něj. Nepřestává mě fascinovat, že v tak velkém a rušném městě, jako je New York, je park natolik velký, že v něm nejsou slyšet auta. Chodím tam rád s holkami, když přijedou – a taky když jdu běhat: vydám se vždycky k vodní nádrži Reservoir. Člověk si tam s trochou představivosti připadá jako někde u jezera, a přitom vidí mrakodrapy na Manhattanu. Central Park je moje oáza klidu, ale normálnímu výletu do přírody nebo někam na chatu se to rovnat nemůže.

Lidovky.cz: I Newyorčané mívají chaty, přesněji si je rádi pronajímají. Nikdy vás nenapadlo toho využít?

Kdybych tu byl natrvalo – jako někteří mí přátelé z české komunity –, určitě bych o tom přemýšlel. Jenže ty dva tři měsíce, co tu jsem, bývám prakticky nonstop v divadle nebo jeho okolí na Upper West Side, takže na výlety do přírody moc času nezbývá.

Adam Plachetka (38)

Přední český basbarytonista. Od roku 2005 hostuje v Národním divadle, mezi lety 2010 a 2020 byl sólistou Vídeňské státní opery. Od r. 2020 vystupuje převážně v Metropolitní opeře v New Yorku. Ztvárnil stěžejní role mozartovského repertoáru, jako je Don Giovanni a Leporello (Don Giovanni), Figaro (Figarova svatba) či Guglielmo (Cosi fan tutte). Z italského repertoáru vynikl mj. jako Figaro (G. Rossini, Lazebník Sevillský) či Dulcamara (G. Donizetti, Nápoj lásky). Nejnověji začíná pronikat též do smetanovského repertoáru, v ND vystoupil jako Přemysl (Libuše), Vladislav (Dalibor), v květnu 2024 se poprvé představí coby Kalina (Tajemství) v novém nastudování Roberta Jindry a režii Ondřeje Havelky. Manželkou Adama Plachetky je sopranistka Kateřina Kněžíková, mají dvě dcery.

Lidovky.cz: Tam někde žil Jiří Voskovec, že ano?

Ano, není to daleko. Je to trochu výš na Manhattanu, někde okolo 90. ulice. Přiznávám, že jsem o tom ze začátku nevěděl, ale přijela za mnou kamarádka, kterou to zajímalo, tak jsme se vydali Voskovcův dům hledat. Bohužel tam nemá žádnou pamětní desku ani nic jiného, co by jeho život připomínalo. Což je škoda, protože třeba film Dvanáct rozhněvaných mužů, ve kterém „George“ Voskovec hrál, je v Americe kultovní.

Lidovky.cz: Taky česká hudba v New Yorku zanechala výrazné stopy – Ema Destinnová, Antonín Dvořák, ale třeba taky Bohuslav Martinů. Ovlivňují vás nějak slavní předchůdci v práci?

V každodenní práci nijak zásadně – šel jsem dělat to, co mě baví, a zůstal u toho. Ale samozřejmě je fajn vědět, že tu člověk navazuje na nějakou tradici. Čeští skladatelé se tady hrají poměrně dost. Ale možná ještě větší stopu tu zanechali čeští zpěváci.

V místnosti hlavního korepetitora v Metropolitní visí portrét z Růžového kavalíra od Richarda Strausse, na kterém je Maria Jeritza neboli sopranistka Marie Jedličková – u nás je téměř neznámá, ale ona tu má odzpíváno přes 300 představení, což vůbec není málo. Ve srovnání – počkejte… (Adam začne vyhledávat na Wikipedii a dost se do toho ponoří. Zjišťujeme, že Maria Jeritza, Marie Jedličková, je tu s 345 odzpívanými představeními dokonce českou rekordmankou. Za sebou nechává i slavnou Emmy Destinn, Emu Destinnovou, s 339 starty či Jarmilu Novotnou, která sem utekla v roce 1939 před nacisty a do roku 1956 si stihla zazpívat 206krát. Ve srovnání s těmito divami působí 18 představení nepochybně vynikající Evy Urbanové poměrně skromně.)

Lidovky.cz: Vy sám na tom ale v těchhle statistikách taky nejste špatně, že?

Teď mám 94 představení a příští rok překročím stovku (například slavný tenorista José Carreras si v Metropolitní zazpíval „jen“ dvaasedmdesátkrát). Není to málo, ale jak jsme viděli, na Marii Jeritzu mám ještě co dohánět…

Lidovky.cz: Jak se vám v Metropolitní zpívá? V čem je to jiné než v ostatních operních domech?

Mám hodně rád místní akustiku. Když je dobrá scéna, má to úplně jinou šťávu než kdekoli jinde. Ale jinak mi to nijak zásadně jiné nepřijde – některé detaily v roli člověk přizpůsobuje konkrétnímu domu, ale základ zůstává stejný. Já tady zpívám hlavně Mozarta, což je jádro mého repertoáru. Aktuálně Leporella v Donu Giovannim.

Lidovky.cz: Don Giovanni měl premiéru v Praze, odkud pocházíte. Ví to většina Američanů?

Setkávám se převážně s lidmi, kteří mají základní ponětí o operní hudbě, a tam je to celkem známá věc. Hodně pro to udělal taky Formanův film Amadeus, skrze který Američané Mozarta primárně vnímají.

Lidovky.cz: Na Mozartovi jste pěvecky vyrostl, ostatně stejně jako stovky dalších umělců. Co chystáte v kariéře dál? Máte nějakou nenaplněnou ambici typu Wagnera?

Myslím, že typově se nikam zásadně neposouvám. Tahle branže je hodně otázkou nabídky a poptávky a největší poptávka je stále po tom, co zpívám teď a tady čili bel canto a Mozart. Určitě ale přišel čas trochu rozšířit repertoár. Už několik let hledáme s agentem nějakou novou inscenaci Wagnerova Tannhäusera, kde bych si mohl vyzkoušet Wolframa, jehož árii o Večernici už jsem párkrát zpíval na koncertech. Nechceme ale nic uspěchat. Do takové věci by člověk neměl naskakovat, proto preferujeme novou inscenaci.

Tannhäuser se ale nedělá až tak často – a když spouštějí inscenaci ve velkém divadle, primárně sáhnou po zavedených umělcích. Tohle tedy ještě nějakou dobu potrvá, ovšem na programu to rozhodně je. Dále myslím, že přišel čas na Escamilla v Bizetově Carmen nebo třeba Forda ve Verdiho Falstaffovi.

Lidovky.cz: Říkáte, že zpívání je otázkou nabídky a poptávky. Co je váš hlavní trumf na straně nabídky? Velký hlas, frázování, herectví?

Já doufám, že všechno! (smích) Myslím, že můj hlas není sám o sobě nějak moc velký, ale dozrál do slušné průraznosti. Během let jsem se taky naučil, jak s ním pracovat – s velkým orchestrem se neunavím ani zdaleka tak jako ještě před deseti lety. Dozrála i interpretace – když jsem v roce 2014 nahrával cédéčko Smetanových árií, věděl jsem, že na podobné role ještě nemám. Na druhou stranu jsem si říkal, že nejlíp se nový styl naučím tím, že ho začnu dělat – a později, až přijde věk, kdy na to budu mít, bude tělo na dramatičtější polohu zvyklé. S odstupem myslím, že jsem se nespletl: když jsem se teď po čase dostal k Přemyslovi v Libuši a dalším smetanovským rolím, přišla mi tahle zkušenost vhod.

Lidovky.cz: Smetana se na rozdíl od Dvořáka nebo Janáčka v zahraničí tolik nehraje. Jaký k němu máte vztah? Jste „smetanovec“?

Určitě jsem – z našich skladatelů ho mám dokonce nejradši. Smetana je Wagner se slovanskou duší. Všechno, co mám rád na Wagnerovi, to znamená tah, je ve Smetanovi taky, ale zároveň je takový srdečnější. Čeká mě teď velká smetanovská role v Národním. Sezona je ohlášená, takže už můžu říct, že to bude Kalina v Tajemství v režii Ondřeje Havelky. Premiéra bude v květnu 2024.

Lidovky.cz: Árii Kaliny „Med radosti plnými doušky chci pít“ už jste párkrát na koncertech zpíval. Jak se na tu roli těšíte?

Je to snad moje nejoblíbenější smetanovská árie – skvělá scéna. Tajemství je podle mě taková méně ohraná Prodanka. Smetana už je tam vyzrálejší, ale pořád si drží svou úžasnou melodičnost. Těším se na něj hodně, protože se o tom projektu s Ondrou bavíme už asi deset let, a teprve teď se ho podařilo dát dohromady.

Lidovky.cz: S Ondřejem Havelkou máte ještě jiný, neoperní projekt…

Ano, na podzim s Ondrou spouštíme Osvobozené divadlo. Dali jsme dohromady program melodií Jaroslava Ježka – drtivá většina je na texty Voskovce a Wericha, ale každý jsme si tam pro zajímavost přidali jednu písničku, kterou otextoval někdo jiný. Začátkem května vyšlo cédéčko Nebe na zemi, které budeme premiérovat na Smetanově Litomyšli. V Praze pak zazní 28. a 29. listopadu 2023 v Lucerně, kam tímto všechny čtenáře srdečně zvu.

Lidovky.cz: Měl jste k jazzu vždycky vztah, nebo to pro vás byla novinka?

K jazzu jako takovému ani ne, ale k Osvobozenému divadlu určitě. Celá ta poetika, na kterou později navázal Semafor, je mi hodně blízká. Vím, že dnešní generaci už to je většinou vzdálené, ale já jsem vyrůstal v jiné době.

Lidovky.cz: Co jste se na Ježkovi musel nejvíc učit?

Čistě technicky jsou ty písně relativně jednoduché. Poetika Osvobozeného divadla je ale hodně založená na textu, toho je tam opravdu hodně. Člověk má pocit, že ty písně zná, ale když jsem je pak měl zpívat, musel jsem se ještě hodně učit, aby mi tam nic nevypadávalo. Ondra po mně taky hodně šlapal, abych nebyl operák, který zpívá jazz, ale aby se ze mě stal – alespoň na chvíli – opravdu jazzman. Na tom jsme pracovali hodiny a hodiny.

Největší nezvyk bylo swingování, protože já jsem samozřejmě zvyklý být na době. (V klasické hudbě připadá zpravidla důraz na těžkou, tedy první dobu. „Swinguje“ se naopak na 2. a 4. době.) Začínali jsme humorně, musel jsem si všechno přepisovat do not, abych věděl, co dřív, co později… Postupně jsem se ale naučil to zvládat pocitově.

Lidovky.cz: Teď jste v New Yorku. Co zbytek Ameriky? Zpíval jste už v Chicagu i jinde…

Operu jsem zpíval v Chicagu a v Houstonu ve státě Texas. Koncertoval jsem i v Los Angeles, ale do divadla se tam moc neženu – je to přece jenom ještě dál a časový posun ještě o tři hodiny větší. Leda až odrostou děti. Zatím chci trávit víc času v Evropě – až odzpívám v New Yorku Bohému, budu v Evropě od února 2024 do března 2025. To se mi dlouho nestalo a už se na to dost těším.

Lidovky.cz: Zmínil jste překážky, které práce v Americe představuje pro váš osobní život. Vaše „holky“ tu s vámi nikdy nebývají?

Dřív za mnou jezdívaly častěji, ale žena toho má momentálně hodně a starší dcera už je ve škole. Nedávno tu byly poprvé od pandemie, navíc jen na týden. Teď na podzim zase nebudou moci, tak snad to vyjde alespoň příští sezonu.

Lidovky.cz: Jdou vaše dcery uměleckým směrem?

Starší Aďa je ráda na jevišti – chodí do sboru, tancuje, hraje na klavír. Nějaké vlohy tam tedy asi budou. Zda si ale holky budou chtít vybrat umění jako profesi, to je zatím daleko.

Lidovky.cz: A doporučil byste jim to?

Ne.

Lidovky.cz: Proč?

Když člověk vidí náš svět zevnitř, ví, co všechno vyžaduje, jak to vypadá v zákulisí a jak hrozně malá je naděje na úspěch…

Lidovky.cz: Zrovna k vám ale přece byl umělecký svět vstřícný, udělal jste kariéru, atakujete stovku představení v Metropolitní… Vyhrál jste!

Ano, ale když si vzpomenu jen na náš ročník na konzervatoři a spočítám si, kolik lidí už hudbu buď vůbec nedělá, nebo dělá pouze na úrovni, která je mírně řečeno nenaplňuje, je to smutná statistika. Týká se to i kolegů, se kterými jsem začínal na profesionálním jevišti – a to mám pořád pocit, že to dělám za čtrnáct dní tejden! A ještě je tu jedna věc – i když člověk vystřelí hodně vysoko, jako se to povedlo třeba mně, nikde není psáno, že tam zůstane dlouho.

Lidovky.cz: Proč tolik zpěváků z profese odchází? Je to velkou konkurencí, náročností té práce?

Všechno dohromady. Nejčastěji to nevydrží hlas a už to prostě nejde – my zpěváci si nijak nepomůžeme, nikdo nás nezesílí, nedoladí. Jakmile hlas přestane fungovat stoprocentně, už čeká v zákulisí někdo jiný.

Lidovky.cz: Spolupracoval jste s desítkami dirigentů. S kým jste si nejvíc „sedl“?

Kdybych měl říct jedno jméno z operních, zpěváckých dirigentů, byl by to Marco Armiliato (italský dirigent s bohatou mezinárodní kariérou, v newyorské Metropolitní opeře oddirigoval přes 450 představení). Všechno má naprosto pod kontrolou, a přitom je fajn lidsky, umí doprovodit. Dělal jsem s ním v minulosti Nápoj lásky od Donizettiho, Bohému ve Státní opeře ve Vídni a řadu dalších věcí, především z italského repertoáru. Na podzim mě s ním čeká už zmíněná Bohéma v Metropolitní, to se těším.

Lidovky.cz: S Marcem Armiliatem jste pracoval ve Vídni i v New Yorku. Jak pro vás vychází tohle srovnání dvou operních metropolí?

Vídeň je úplně jiná. Byla pro mě mnohem hektičtější, protože jsem tam byl v úvazku a zpíval opravdu hodně. Tady v New Yorku dělám zpravidla jen jednu věc za sezonu, klidně bych zpíval i víc. První sezonu ve Vídni jsem měl přes padesát představení – jen se začala hrát jedna věc, už se zkoušela jiná, bylo to jako na horské dráze. Jsem ale strašně rád, že jsem si tou zkušeností prošel, protože takovou praxi člověk jinde nesežene. Dlouhodobě se to tempo ale vydržet nedá, dnes mi vyhovuje svoboda, kterou mám. Vídeň mě naučila řemeslu, vybudovala mi repertoár, ale teď už bych neměnil. Sám si vybírám, co chci dělat, a nikdo mi nic nepřiděluje.

Lidovky.cz: A Vídeň jako místo k životu?

Na rozdíl od New Yorku jsem si ve Vídni představoval, že tam jednou budu žít. Byl jsem tam deset let a vzpomínám na to velmi rád. Vídeň je podobnější Praze, je tam víc zeleně – bydleli jsme kousek od Prateru, blízko do přírody: autem jste za dvacet minut v horách. Postupně to ale přestalo dávat smysl – začal jsem hodně zpívat v Americe a žena měla víc práce v Praze.

Lidovky.cz: Teď vás to ale volá zpátky…

V posledních letech trávím pracovně asi víc času v Americe než v Evropě. To je z kariérního pohledu určitě dobré, ale má to svoje minusy. Dřív jsem rád cestoval, ale teď bych rád trávil víc času s rodinou.

Lidovky.cz: Čistě americkou kariéru jste si nikdy nepředstavovali? Že vezmete manželku a dcery a usadíte se tu?

Ne. Netoužím po životě výhradně v Americe. Evropa by mi chyběla a myslím, že bych nebyl sám. Kdybych se někam do Států měl stěhovat, asi bych volil Chicago. Neskýtá asi tolik možností jako New York, ale zase je o něco menší, klidnější…

Lidovky.cz: Navíc je tam výrazná česká stopa. Hraje i to nějakou roli?

Jasně, dokonce jsem se byl podívat na „Moravian Day“ (moravském dni). Krajánci si tam pořád drží některé národní tradice, které si samozřejmě postupem času dost upravili. Většina z nich neumí česky, ale o to roztomilejší je potkávat lidi v moravských krojích v ulicích Chicaga.

Lidovky.cz: Co děláte, když nezpíváte? Vím, že máte rád sport…

Koníčky mám vždycky hodně spojené s místem, kde jsem. Teď v Americe chodím hodně na hokej, ale spíš jako divák – přes Patrika Eliáše jsem se naučil chodit na New Jersey Devils. To ale samozřejmě v New Yorku nesmím moc říkat – Devils jsou velká konkurence zdejších Rangers a Islanders. S přáteli máme partu na volejbal, kamarád mě nedávno vytáhl na ping-pong. Společensky většinou žiju s kolegy z divadla v Midtownu na Manhattanu nebo si zajdu do české hospody v Bohemian National Hall na Upper East Side.

Lidovky.cz: A co badminton? Dřív jste přece hrával, ne?

Chodili jsme hodně hrát s kamarádem ve Vídni, ale to už bude pár let. Občas jsme si zahráli i se ženou, ale museli bychom se do toho znovu dostat.

Lidovky.cz: Je ta náklonnost ke sportu v umělecké branži běžná? Vy máte i na WhatsAppu fotku v hokejovém dresu… To většina operních pěvců nemá!

Já jsem se sportem vyrůstal. K naší branži to vlastně jde, protože v moderním divadle je velký tlak i na to, aby člověk nějak vypadal. Většina lidí alespoň cvičí. Já byl vždycky hlavně na kolektivní sporty, což je problém – jakmile člověk začne jezdit po světě, vypadne z týmu, najednou nemá kam jít. Proto jsem tak vděčný za volejbalovou partu, do které mě kluci tady v New Yorku vzali. Hokej mě mrzí, protože jsem si dřív chodil zahrát minimálně jednou dvakrát za sezonu, ale od pandemie jsem nebyl. Vrátit se k němu je momentálně jedna z mých ambicí.

Lidovky.cz: Vejde se to všechno do vašeho denního programu? Jaký je denní rytmus operního pěvce?

Jsou dva – zkoušecí a jevištní. Dokud se zkouší, je to program od pondělí do soboty, od rána do večera – konkrétně v Metropolitní to bývá od půl jedenácté dopoledne do půl šesté večer. Člověk má tedy o program postaráno. Zkoušky na jevišti jsou pak jen dopoledne a po premiéře se do práce chodí většinou dvakrát za týden.

Lidovky.cz: Když přijdete domů v noci po představení, dokážete jít hned do postele? Řada sportovců říká, že mají v sobě tolik adrenalinu, že prostě neusnou…

Většinou si s kolegy chodíme ještě na chvíli sednout, takže se domů dostanu kolem jedné druhé. Vůbec mi to ale nevadí, protože stejně nikdy neusínám před půlnocí a málokdy před jednou. Bývám tou dobou na telefonu, protože máme s dcerami takový zvyk – každé ráno jim volám k snídani. V Česku je zrovna půl sedmé a všechno se chystá na odchod do školy.

Kateřina Dvořáková Manková