11.7.2009 Haló noviny str. 8 Z kultury Tomáš HEJZLAR
Bylo těch dojmů i z letošního ročníku Smetanovy Litomyšle nespočet. Leckdy možná dokonce zážitky zřejmě opravdu i nezapomenutelné – například když jsme po dlouhých, předlouhých letech opět usedali na sedadla v přírodním amfiteátru, jenž je součástí litomyšlského zámeckého parku.
Z hlediska památkové ochrany je to, pravda, objekt pohledově zřetelně rušivý. Ovšem nebýt těchto prostor, nevryly by se nám v minulých desetiletích do paměti zážitky a dojmy, jež nemůže vynahradit ani sebelepší akustika sálů, ba ani nejpohodlnější usazení v plyšových měkkých křeslech. Vždyť ten zážitek, když se počasí vydaří a v krásném slunečném odpoledni tam zaznívají například důvěrně známé melodie z opery stále nejnárodnější, pochopitelně Smetanovy Prodané nevěsty, ten nelze vyvážit ani sebeluxusnějším pohodlím, ani ničím jiným. Atmosféru onoho genia loci litomyšlského zámeckého zázemí tam netvoří jen panorama okolních rozkošatělých korun dlouhověkých stromů či doširoka rozložené travnaté plochy. Ony totiž i ty ptačí zpěvy, skřeky a jiné projevy jsou totiž v tomto případě něčím neuvěřitelně pravdivým, nepřetvářeným. Ba chce se napsat až lidským -tedy myšleno samozřejmě v přeneseném slova smyslu. A kolika generacím to utkvělo v paměti, kolik generací zde přijalo nesporné hudební hodnoty za své!
Člověku je v těch prostorách mnohem krásněji, protože je spojen nejen s úchvatnou přirozenou přírodní scenárií, ale na jejím pozadí se tam rodí představení nejpřesvědčivější. A tak i jindy mrmlavý a nesmlouvavý kritik tam chce vědomě »přeslechnout« i občasné přehmaty nástrojů, jejichž hráči musí odolávat slunečnímu vedru nebo naopak nepříjemnému chladu, či dokonce až vtíravě všudypřítomné zimě. Ale ani nástrojům tam není nejpříjemněji – však prý letos jeden z nich tyto přírodní nástrahy nevydržel a údajně se nalomil. I to je však to neopakovatelné, co tvořívalo Smetanovu Litomyšl právě v tomto prostředí oním neuvěřitelně svébytným, oním magicky uhrančivým. A tedy i nezapomenutelným! Vlídnost se tu schovává v hříčce na schovávanou s mraky, kapkami deště, ba i s velkými lijáky, kdy jsme pod deštníky či jen v pláštěnkách čekávali na smilování přírody, aby představení mohlo být buď zahájeno, anebo alespoň dokončeno. Býval to pro pořadatele sice samozřejmě neuvěřitelně stresující sled neočekávaných událostí a okolností, ale všichni jsme to tak přijímali s jakousi samozřejmou pokorou.
A to kdysi ještě nemohli mobilními telefony obvolávat meteorologická pracoviště: nebyly totiž ani mobily, ani tak vybavená střediska pro předpovědi počasí. Paní Eva Piknová, všudypřítomná »pravá ruka« svého stále až neuvěřitelně příjemně naladěného, ba usmívajícího se chotě v současném dlouhodobém (a úspěšném!) ředitelském postu, to má v současnosti nesrovnatelně snazší: »rosničkáři« jí totiž dokážou předpovědět počasí málem na minutu a snad i na počet těch případných dešťových kapek.
Spadlo jich sice letos hodně, až moc, ano až přespříliš, jenže vysouvací moderní rampa nad hledištěm druhého zámeckého nádvoří litomyšlského zámku během několika minut pravidelně splnila svůj úkol.
Navzdory větrům, lehkým deštíkům či vydatným sprškám se tam totiž produkce mohou odbývat kdykoliv. Takže přece poručili i větrům, i dešti…
Přesto jsem s radostí uvítal, že se letos první dějství Dvořákovy Rusalky odehrávalo právě v nostalgickém prostředí nekrytého amfiteátru – tedy bez pohodlných křesílek, bez zatahovatelného přístřešku. Zato však uprostřed vpravdě až božské přírody, kde reje rusalek nepůsobily nijak uměle a kde vodníkovo volání se rozléhalo doširoka i do daleka. Ubohá Rusalko bledá…
Asi jste na tomto místě očekávali podrobné zhodnocení letošního ročníku. Tedy alespoň krátce souhrnem: Byl i ten letošní festivalový ročník Smetanovy Litomyšle opětovně zdařilý, takže se k jeho nejzajímavějším počinům budeme průběžně vracet. Ale dnes raději posílám jako závdavek přímo panoramatický, tak výpovědně působivý snímek z představení Dvořákovy slavné Rusalky, které prý bylo v prostředí litomyšlského zámeckého parku už poslední. Vidíte tam ty dychtivé a zároveň i spokojené tváře v publiku? Možná mne (v červené nepromokavé bundě) naleznete také…
Sedí tam diváci mladí, starší i nejstarší, někteří už i pamětníci. Vlastně jsem k nim tak trochu patřil také, vždyť poprvé jsem představení během Smetanovy Litomyšle spatřil přesně před půlstoletím. Ale byli tam i ti, kteří si vybavovali dojmy dokonce i z prvního ročníku, tedy z roku 1949.
Je dobře, že se myšlenka na vznik litomyšlské přehlídky nejen zrodila, ale že následovalo neuvěřitelné nadšení a a trvalé pochopení dalších generací pro její pokračování. Litomyšl tím totiž – jako jedno z mála měst v naší zemi – opravdu žila. Každoročně. A nešlo vůbec o nějaké kulturní brigády, úderky či jiné oficiality. Smetanova Litomyšl byl pojem nejen autentický, ale současně i výlučný. Má svou šedesátiletou tradici, ale má i svou nezaměnitelnou současnost. Bylo by opravdu škoda, kdyby snad tato myšlenka měla ve víru současných ekonomických trampot zaniknout! Bylo by pak skutečně už pozdě nějakého toho »bycha« někde honit!
Foto autor| FOTO – Smetanova Litomyšl/František RENZA
