7.8.2018 Hudební rozhledy str. 16 Festivalové koncerty Helena Havlíková
Pár slov úvodem. I když se to v posledních letech u nás festivaly doslova hemží, Smetanova Litomyšl si mezi nimi zachovává výlučné postavení. Zdaleka nejen svou historií, která sahá až do roku 1946 (s přerušením v roce 1947 a v letech 1966-1973) a řadí ho k druhému nejstaršímu hudebnímu festivalu v ČR hned po Pražském jaru.
Smetanova Litomyšl s výmluvným podtitulem festival s geniem loci své konání mimo hlavní kulturní centra přetvořila ve specifickou výhodu a program jubilejního 60. ročníku s motivy výjimečných milníků českých dějin byl vskutku velkolepý. Pokračoval v ambiciózním zaměření, ke kterému ho od původně výlučně smetanovské orientace začal v 90. letech směřovat ředitel Jan Pikna a umělecký ředitel Vojtěch Stříteský. Hlavní akcent kladou na vokální umění v rozpětí od opery přes oratoria (letos česká premiéra Ecce Cor Meum Paula McCartneyho), kantáty (v tomto roce festivalem objednaný Poutník, na kterém se podle libreta Vojtěcha Stříteského podíleli Jan Kučera, Jan Ryant Dřízal, Jiří Gemrot a Sylvie Bodorová), pěvecké večery (letos Javier Camarena nebo Adam Plachetka) a další vokální žánry (Bachova Mše h moll, Svatocecilská mše Charlese Gounoda nebo Requiem Alfreda Schnittkeho). Festival se ovšem „rozkročil“ k pestrosti napříč styly od klasiky po etno nebo art rock, od osvědčených repertoárových titulů po novinky, které vznikají přímo na objednávku festivalu, od operních představení převzatých z českých a moravských divadel, přes koncerty nebo pořady pro děti až po výstavy v paralelním projektu Smetanova výtvarná Litomyšl. To vše v inspirativních prostorách po celé Litomyšli včetně „free zóny“ v areálu Klášterních zahrad.
Vedle převzatých operních inscenací na letošním jubilejním ročníku zazněly dvě operní premiéry – Libuše Bedřicha Smetany v nastudování pražského Národního divadla a v kouzelném prostředí rokokového zámku Nové Hrady novodobá premiéra pastorále Antonia Caldary L’amor non ha legge, kterou si u tohoto významného italského skladatele objednal hrabě Questenberg ke svým padesátinám pro uvedení na svém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Libuše jako ariefaxi POHNCHU jen výtvarný Soubor Národního divadla předsadil své podzimní pražské premiéře nového nastudování Libuše Bedřicha Smeta.nvjedno provedení na Smetanově Litomyšli. Byl to vstřícný krok. Toto slavnostní „hudebně dramatické uživotnění“, jak Smetana Libuši zamýšlel, tak dodrželo v Litomyšli od roku 1998 ustálenou desetiletou periodicitu uvádění a dodalo lesk vskutku jubilejně rozmáchlé dramaturgii letošního 60. ročníku, kterou fundovaně a zároveň čtivě „vypráví“ Šárka Vieweghová ve výpravné publikaci Smetanova Litomyšl – příběh festivalu. Nastudování Libuše si pro sebe vyhradil vrcholový management Národního divadla – hudební ředitel Jaroslav Kyzlink a ředitel ND Jan Burian, který si pro scénu přizval jednoho ze svých ředitelských předchůdců Daniela Dvořáka.
Z uvedení na zámeckém nádvoří bylo sice zřejmé, že inscenace bude v ND využívat jevištní mašinérii v Litomyšli nedostupnou, ale to jsou limity, se kterými se musí vyrovnat všechny hostující operní soubory.
I když Libuše rozhodně nebyla Smetanou koncipovaná jako akční příběh, doufejme, že to nebyla prezentace uměleckého směřování naší první scény ani promyšlený tvůrčí záměr, ale spíš náhodná shoda, že zároveň s premiérou Verdiho Nabucca, nastudovanou souborem Státní opery a uvedenou na konci června v Hudebním divadle Karlín, vznikly v obou případech spíše statické obrazy. Inscenace předvádějí obě opery spíše jako hudebněvýtvarný artefakt než jako divadlo s reflexí našeho dnešního světa. A spíše jako dojemné pohádky- bez přesahu a širších kontextů vize národa, který neskoná a pekla hrůzy slavně překoná v Libuši, a odbojného italského risorgimenta v Nabuccovi. V případě Smetanovy opery postavy Libuše a jejího dvora s kmety, lechy, vladyky a děvami vystupují z dávnověku pokryté / nalíčené zlatistě-béžovým pelem. Stojí, občas se i pohybují jako figurky na mechanickém betlému v kostýmech Kateřiny Štětkové, které materiálem připomínají deky z umělého sametu s leskem, jak jsou k maní ve vietnamských tržnicích. Naopak rozjuchaný lid vystupuje nadšeně mávaje zelenými ratolestmi ve „šťavnatých“ barvách rolnických kostýmů ve stylu Generace Národního di vadla. Libuše své proroctví hlásá se standardně vztyčenými pažemi stojíc na balvanu seříznutém jako oltář. Uvidíme, jaká bude finální podoba v pražském Národním divadle a hlavně jak se této výzvy chopí Národní divadlo brněnské, které také na září připravuje do prostoru výstaviště nastudování v režii Jiřího Heřmana. Po éře „kralování“ Evy Urbanové jako majestátní, respekt budící kněžny je Libuše Dany Burešové civilnější, mírnější, křehčí v objemu i barevnosti hlasu a výrazu, tentokrát s mnohem zřetelnější deklamací. Ze sólistů, kteří nezpívali v předchozím nastudování Libuše v režii Petra Novotného z roku 1995 stažené z repertoáru po 63 představeních loni v květnu, se skvěle osvědčil Svatopluk Sem jako uvážlivý Přemysl. Novou posilou byla i Petra Alvarez Šimková jako Krasava, které i díky žensky kyprému sopránu uvěříme, že se pro ni tak znesvářili bratři, z nichž Šťáhlav v podání Aleše Brisceina působil odbojněji než nepříliš výrazný Miloš Horák v roli Chrudoše – přitom by to měl být právě on, kdo svou divokostí dle libreta Josefa Wenziga vyvolal spor s tak dalekosáhlými důsledky. A věřme, že v akustice Národního divadla bude sbor znít více stmeleně.
Předností inscenace bylo hudební nastudování. Jaroslav Kyzlink mohl vyjít z koncentrovaného výkonu orchestru k měkké vroucnosti Smetanovy hudby v dynamicky i agogicky klenutých frázích i k pevné monumentalitě mohutně znějícího pléna. Žesťové fanfáry z ochozů nad nádvořím pak tímto zvukovým efektem důstojně slavnostní hudební vyznění festivalové Libuše korunovaly.
rozpustná Lásna na HranicícH s usy
Osvěžující dramaturgickou linii Smetanovy Litomyšle na zámku v Nových Hradech letos naplnila inscenace Uamornon ha legge (Láska nezná hranic Antonia Caldary). V novodobé premiéře tak zazněla typická barokní pastorální opera, kterou Caldara, mimo jiné dvorní skladatel císaře Karla VI., zkomponoval v roce 1728 pro hudbymilovného hraběte Johanna Adama z Questenbergu, který na svém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou holdoval opeře i jako interpret. A muzikant to musel být zdatný, protože i tak zkušený a pro barokní operu vytrénovaný soubor, jakým je Ensemble Damian, měl v přírodním amfiteátru na zámku v Nových Hradech co dělat, aby udržel souhru. Impresário tohoto souboru Tomáš Hanzlík to ale interpretům vůbec neusnadnil: Umístil komorní orchestřík na lešení nad vzrostlé tisy, které vymezují jeviště (a pohlcují pěvecké hlasy), a koordinaci se sólisty ponechal bez dirigenta. Takže i tak zkušení zpěváci, jakými jsou Jaromír Nosek v roli něžně zamilovaného šlechtice Ortensia, Dora Bubart-Pavlíková jako až vypočítavě koketní pastýřka Dorinda, ale i Aneta Petrasová jako proradná pastýřka Millěne sváděli až nerovný souboj s takovými neregulérními podmínkami, které v prostoru zámecké sýpky, využívané pro představení při špatném počasí, odpadají. Obsazení Václava Jeřábka do role astrologa Albondiho však tak jako tak přesahovalo jeho současné pěvecké možnosti.
Hravé inscenaci o peripetiích a intrikách, kterými prochází láska šlechtice a pastýřky, pomohla atmosféra letní noci, takže působila přiměřeně rozpustile. Můžeme váhat, nakolik Hanzlík při své režii skutečně potřeboval novodobé projekce jako inscenační berličku místo efektů barokního divadla, které umí v jiných svých produkcích tak vtipně využívat. Ale to nic nemění na tom, že uvedení Caldarovy opery zasazené do širšího kontextu zámeckých kratochvílí, včetně kulinárních, dramaturgii festivalu Smetanova Litomyšl už osmý rok opět výborně oživilo.
MHF Smetanova Litomyšl 2018 Bedřich Smetana: Libuše. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Jan Burian, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková, sbormistr Pavel Vaněk. Sbor, orchestr a balet Národního divadla. Představení 4.7.2018, Litomyšl – zámecké nádvoří.
Antonio Caldara: L’amor non há legge (Láska nezná hranic). Hudební nastudování, režie, scéna, kostýmy, masky, light design a choreografie Tomáš Hanzlík. Projekce Jan Fiala. Ensemble Damian. Představení 27.-50. 6. 2018, psáno z reprízy 29. 6., Nové Hrady – zámek. *
Foto popis| Dana Burešová (Libuše) a (vlevo) Svatopluk Sem (Přemysl) se členy Sboru Národního divadla Praha
Foto popis| Z představení Antonia Caldary Láska nezná hranic: zleva Aneta Petrasová (Millěne) a Dora Rubart-Pavlíková (Dorinda)
