Sylvie Bodorová - komponovala pro královnu

2.5.2012 Listy Prahy 1 str. 3 Rozhovor / inzerce Martina Fialková

De Dagmar regina – to je komorní skladba na počest dánské královny Dagmar. Hudební skladatelka Sylvie Bodorová ji zkomponovala na objednávku českého velvyslanectví v Dánsku. Zde se letos a napřesrok připravuje, jako i v celém Dánsku, mnoho kulturních akcí, připomínajících tuto milovanou královnu českého původu, která zemřela před 800 lety. Z Markéty, dcery Přemysla Otakara I., se po sňatku s králem Valdemarem stala Dagmar. A pro svoji krásu a dobrotu vstoupila do srdcí Dánů a stala se legendou. Odtud se odvíjí náš rozhovor s úspěšnou skladatelkou Sylvií Bodorovou, jejíž díla jsou zaznamenána na mnoha CD, provozována i v zahraničí a zazněla i při takových příležitostech, jako je Pražské jaro nebo oslava pádu Berlínské zdi.

Je to vlastně pocta, skládat pro královnu. Na skladbu pro královnu Dagmar jsem měla velmi málo času, dost jsem váhala. Ale začala jsem tu historii studovat a byla jsem dojatá, když jsem zjistila, že tato česká královna je v Dánsku nejmilovanější ze všech panovnic v historii. Každá holčička, když se narodí, dostane prý přívěsek, křížek na krk, aby byla také tak laskavá jako královna Dagmar. A tak jsem tuto objednávku musela přijmout.
Pojďme nyní ze severu na východ. V řadě vašich skladeb jsou slyšet východní prvky, nápěvy. Kde se tam vzaly?
Jsem typický středoevropský mix, tatínek byl Slovák, dědeček měl maďarské kořeny, maminka je Češka. Narodila jsem se v Čechách, ale jsem velmi vděčná, že jsem důležité období dětství a mládí prožila na Slovensku a přičichla k tamnímu folkloru. Na Moravě je opravdu dělítko mezi Západem a Východem. Z hlediska hudebního je pro skladatele mnohem zajímavější, volnější, svobodnější právě ta východní část Evropy a z jejích hudebních kořenů ráda čerpám. Muzika západní evropské části je totiž už velmi dlouho usazená do svých pevných mantinelů.
Nejdůležitější roky pro rozhodování o životě jste strávila v Žiaru nad Hronom. Jak se stalo, že se v tomto městě stala ze školačky skladatelka?
Jsem z lékařské rodiny a hudební vzdělání bylo samozřejmostí. V Žiaru oba rodiče přijali primariát. Ale v mém případě se to trošku vymklo. Už v sedmi letech jsem k zoufalství rodiny začala s komponováním. Byla jsem rozhodnutá velice brzy, že to je to, co chci dělat. Doteď si pamatuji, jak bylo těžké v tom věku převést co jsem si hrála na klavír, do notové osnovy. Dnes jsou na to počítačové programy, tehdy to byla pro mne hrozná dřina. A do tohoto malého města osud zavál bývalou ředitelku bratislavské konzervatoře, která mne učila na klavír. Zita Strnadová Paráková byla vlastně první a hned nejlepší kantor mého života. Rodiče mi ale nedovolili jít na konzervatoř, tatínek pravil, že si můžu komponovat a dělat hudbu jako hobby při studiu gymnázia a pak medicíny – to bylo jeho přání.
Kdy tedy došlo k tomu zlomu?
Když se blížily mé osmnáctiny, sebrala jsem odvahu a rozhodla se, že opravdu nechci dělat medicínu, ale hudbu, a pokud chci být dobrá, tak naplno. To bylo před třetím ročníkem gymnázia. Rodiče nakonec souhlasili, měli ale podmínku, že nesmím ztratit ani rok. Takže jsem si podala přihlášku do třetího ročníku konzervatoře v Bratislavě. Podařilo se a nastoupila jsem ke studiu klavíru skutečně rovnou do třetího ročníku, a ještě od začátku ke studiu mé vytoužené skladby. Po maturitě na konzervatoři následovala brněnská Janáčkova akademie a pak aspirantura na AMU v Praze.
Jak to radikální rozhodnutí věnovat se něčemu tak neobvyklému pro ženu, jako je skladatelská činnost v oboru vážná hudba, zvládli rodiče a jak vy?
Byly pochybnosti, kdy jsem se ptala sama sebe: Jsem opravdu tak dobrá, abych se hudbou uživila? Dodnes si pamatuji ten pocit. Ale ona je to vlastně posedlost a nedalo se tomu bránit, bylo už rozhodnuto.
A rodiče? Tatínek zemřel bohužel velmi záhy. Když už byl moc nemocný, řekl mi něco, na co pořád vzpomínám: "Dnes už vím, proč ses tak rozhodla, teď mi ze všeho zůstala jenom hudba." Maminka mé rozhodnutí přijala s mnohem větším klidem. Nepatří k typu rodičů, kteří dávají příliš najevo, že mají ze svých potomků radost, přesto si myslím, že když se mi něco povede, raduje se také.
Později jste i sama vyučovala skladbu, dokonce na amerických univerzitách. Jaký je největší rozdíl mezi našimi vysokými hudebními školami a těmi americkými?
Americká společnost je pragmatičtější. Prosadit se jako umělec je velmi obtížné. Už když student přichází do školy, má obrovskou snahu se toho naučit co nejvíc. Na studenty jsou kladené obrovské nároky – nejen v USA, ale i jinde. Důležitá je i snaha připravit absolventy na reálný život. Na každé univerzitě, kde jsem učila, bylo několik pravidelně fungujících studentských orchestrů, to u nás na HAMU poněkud chybí. Studenti jsou vychováváni spíše jako sólisté, ale kolik z nich se sólovým hraním může živit?
Nedávno vyšlo CD s vaší první symfonií. Nahrávka vznikla s orchestrem FOK pod vedením šéfdirigenta Jiřího Kouta, mezinárodně vysoce ceněné osobnosti. První symfonie, to je pro skladatele vždy otazník, co bude dál?
Otálela jsem s napsáním symfonie dost dlouho, mám za sebou řadu velkých orchestrálních skladeb i koncertů pro sólový nástroj s orchestrem, dvě velká oratoria, ale před komponováním symfonie musíte mít pocit, že vaše hudba musí opravdu něco říct sama o sobě, bez sólového nástroje, bez lidského hlasu. Nevím, jestli jich stihnu devět. (smích) Vaše hudba vzniká často na objednávku, což je v dnešní době možná docela přepych. Vznikla tak i tato symfonie?
Ano, mám to štěstí, že jako profesionál mohu takto pracovat. Skladba vznikla na objednávku Symfonického orchestru FOK a že se nastudování ujal šéfdirigent Jiří Kout, mne obrovsky potěšilo. Ve velkém předstihu si vyžádal partituru, důkladně si ji prostudoval a když jsme se pak nad ní sešli, jeho komentáře k různým detailům byly pro mne velmi důležité. Upravila jsem na jejich základě to, co se obvykle řeší až na zkouškách. Setkání s velkým kumštýřem vždycky obohacuje.
Nedávno jste dokončila cyklus písní pro jednoho z nejlepších barytonistů současnosti, Thomase Hampsona. Jaký je to pocit a co jste pro něj vlastně napsala?
Komponovat pro tohoto pěvce, to bylo něco, o čem jsem si nedovolila ani snít. Ale stalo se a on bude zpívat můj orchestrální písňový cyklus Lingua angelorum na letošní Smetanově Litomyšli. Emoce se dají krájet, když zpívá, jde až na dřeň hudby. Když mne při příležitosti svého koncertu v České filharmonii vloni oslovil, přišel nápad napsat pro něj skladbu inspirovanou dobou Rudolfa II.
Jakou hudbu si sama pouštíte k odpočinku? A jaký máte vztah k jiným žánrům?
Když si chci odpočinout, nepouštím si vůbec nic. Zvlášť v době, kdy komponuji, to mám pak takovou deformaci, že co slyším, to v hlavě zapisuji do not, a to je šílené. Tím nechci říct, že neposlouchám jinou hudbu, to ano, ale cíleně, co potřebuji. A ostatní žánry? Jsem tolerantní a nemám ráda bariéry. My hudebníci je nepotřebujeme a můžeme žít docela spokojeně vedle sebe. Mnohokrát se i ovlivňujeme aniž o tom víme. Určitá část lidské populace, kterou ale neuspokojuje povrchnost, vždy sáhne po klasické hudbě, která nabízí možnost jít do hloubky a nabízet témata, která se jinde neotvírají. Já nejsem povolaná dávat odpovědi, ale mohu alespoň otevírat.