Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Umění by mělo povznášet a obohacovat

23.6.2018   Haló noviny   str. 4   Z kultury  Tomáš HEJZLAR

Všechny umělecké složky – ať hmotné či duchovní – v průběhu dějin lidstva rozvíjely jednotlivá etnika a společenství hodnotnými prvky. Moderní doba tyto fenomény rozšiřuje až neuvěřitelně intenzivně nejrůznějšími prostředky.

Možnost využití novodobých technických výdobytků k přenosům hodnot je jev velmi podstatný – srv. rozhlas, televize, záznamové aparatury a další veřejně dostupná sdělovací média. Přesto není nad možnost autentického poslechu hudby, živá sledování divadelních příběhů atp. Také proto se moderní společnost silně upíná k pořádání hudebních festivalů. Jsou totiž zpravidla současně nositeli tradic i jejich zprostředkovateli – obvykle na úrovni nejvyšší.

Platí to nejen o právě probíhajícím 60. ročníku Národního festivalu Smetanova Litomyšl (SL) či edávno skončeném Pražském jaru (PJ), ale i o dalších příkladných přehlídkách a událostech. Některé akce však v devadesátých letech minulého století vznikaly naopak spíše jen spontánně a nahodile, případně s vedlejšími (často ekonomickými) záměry. Někdy neměly odpovídající fundované zázemí. Nyní proto upadají, nebo již dokonce zanikly. Spíše komerční orientace je totiž scestná a náročné publikum již nezajímá. Neplní ani edukativní cíle.

Nejen »piknik se Smetanou«

Právě v litomyšlských zahradách zazníval během SL Smetanův cyklus Má vlast v přímých přenosech zdarma opakovaně každým rokem. Loni se veřejnosti volně přístupný sled různorodých uměleckých pořadů, tedy pro všechny zájemce, v Litomyšli významně rozšířil. Letos již tvoří samostatný cyklus. Je to cenný vklad a opodstatněné pochopení moderních společenských potřeb.

Za mimořádný přínos letošního ročníku PJ obecně společenskému dění lze také považovat opětovný přímý přenos zahajovacího večera na velkoplošné plátno v parku na pražské malostranské Kampě. Samozřejmě zdarma! Třebaže akusticky letos příliš nenadchnul (vlivem předimenzovaného zvuku a nedostatečného dynamického odstínění), naopak publikum různého složení a věku sledovalo Smetanův hudební skvost až neuvěřitelně koncentrovaně, s patrným zájmem i spontánním nadšením. Od malých dětí po příslušníky generací nejstarších. Naopak českokrumlovské plenéry jsou během tamního prázdninového Mezinárodního hudebního festivalu (MHF) pro veřejnost zcela neprodyšně uzavřeny, dokonce jsou nepřístupné i dlouhodobým hudebním recenzentům. Inu, namísto vhodné prezentace a popularizace umění se tam naopak konají až neuvěřitelně rozhojnělé a opulentní lukulské kvasy, hody určené samozřejmě jen vyvolené sektě z okruhu V. I. P.!

* * * Letošní provedení působivé smetanovské hudební oslavy české krajiny i historie během zahájení PJ pod taktovkou Tomáše Netopila v čele České filharmonie osobně tentokrát nepovažuji za skutečně špičkové a veskrze osobité, tedy třeba ve srovnání s výraznějšími verzemi pod někdejším vedením Karla Ančerla, Jiřího Bělohlávka, Jakuba Hrůši, Jaroslava Krombholce, Rafaela Kubelíka a dalších našich významných dirigentů – včetně loňské ojediněle úchvatné koncepce světoběžníka Daniela Barenboima v čele Vídeňských filharmoniků. Letošní pojetí Mé vlasti nedosáhlo ani svébytnosti dřívějších podob třebas v podání zahraničních dirigentských hvězd, jako byli zejména Oskar Danon, Charles Mackerras, Lovro von Matačič, Wolfgang Sawallisch či jiní. Tato dávnější – skutečně svébytná – nastudování však nynější hudební recenzenti pochopitelně neslyšeli, zřejmě tedy zmíněné výkony asi ani neznají.

* * * U nynější – některými publicisty nejednou tolik preferované – Netopilovy interpretace jsem však naopak postrádal patrnější výrazovou promyšlenost, strukturalizační rozlišení a další skutečnosti. Ovšem spontánní potlesk přítomných posluchačů v sále pražského Obecního domu a neméně před velkoplošným plenérovým plátnem uprostřed okolní mírně šumící parkové zeleně malostranské Kampy svědčil o vnímatelných hlubokých prožitcích přítomných. Pražští pořadatelé tak – podobně jako litomyšlští – pamatují i na méně majetné vrstvy obyvatelstva. Českokrumlovští by se měli poučit i inspirovat!

Programové dominanty

Před lety se sice dramaturgická linie PJ orientovala spíše na opakovaně »obehrané« líbivé tituly bez výraznější celistvě vnímané nápaditosti, avšak pod vedením prozatím posledního svého festivalového prezidenta Jiřího Bělohlávka se v posledních letech náš čelný a nejstarší hudební festival začal více ohlížet také po běžně méně uváděných stěžejních dílech. Loni se jednalo například o Pendereckého velkolepé symfonické dílo, provedené dokonce pod autorovou taktovkou, také o další – málokdy slýchané – kompozice.

Letos zde vzpomeňme především cyklická uvádění odkazu Mahlerova, zařazení nadčasově zdařilé 6. symfonie Miloslava Kabeláče, interpretované přesně po padesáti letech (19. 5. – Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dir. Marko Ivanovič), či také nastudování neméně působivé kantáty Dido z pera Jana Nováka (29. 5. – Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dir. Andrej Borejko). Přínosná byla rovněž koncertní verze Bartókovy opery Modrovousův hrad (1. 6.). Úspěšně ji uvedla Česká filharmonie (ČF) s hostujícím dirigentem Davidem Robertsonem a s vynikajícími vokalisty Petrou Langovou a Matthiasem Goernem. Podnětné byly rovněž další programové tituly PJ, včetně nabídky hudby komorní.

* * * Pominout letos nelze ani mimořádně sugestivní a nápaditě realizované pásmo etnických umění Jeruzalém v nastudování špičkových zahraničních interpretů pod invenčně přesvědčivým vedením Jordiho Savalla (28. 5.). Za cenný vklad PJ lze považovat také interpretaci novinek současných českých tvůrců. Zejména premiérovaný Koncert pro harfu a orchestr mladého komponisty Lukáše Sommera slibuje dlouhodobější životnost díla. Sólový part brilantně interpretovala (26. 5.) světoznámá Jana Boušková za doprovodu PKF.

Po šedesáti letech v Praze letos zazněla (3. 6.) také monumentální kantáta Žalm zeme podkarpatskej. Teprve třicetiletý Eugen Suchoň ji dokončil ve společensky napjatém ovzduší před vypuknutím druhé světové války. Dílo kvalitně a obětavě představil snaživý britský dirigent James Judd v čele Slovenské filharmonie a Slovenského filharmonického sboru za součinnosti českého tenoristy Jana Vacíka.

Nesplacené dluhy

Podobných přínosných programových podnětů, tedy prezentace umělecky závažných děl, nabídlo letošní PJ mnohem víc. Objektivně však je vhodné dodat, že dlouhodobě je (nejen v rámci PJ!) přehlížen přínos dalších významných tvůrčích osobností, z našich zejména Josefa Bohuslava Foerstra, Rudolfa Karla, Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila, Ladislava Vycpálka a jiných klasiků, včetně příslušníků jihočeského rodu Jeremiášů.

Také uvedení Sukovy mladické Symfonie E dur v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava s distingovaným dirigentem Heiko Mathiasem Förstrem (2. 6.) lze vnímat jako jen částečnou úlitbu v rámci letošního zaměření PJ na sté výročí založení Československa. Suk přece vytvořil nesrovnatelně reprezentativnější kompozice, než je právě tato! A to již pomiňme skutečnost, že letos nebyli dostatečně zastoupeni autoři Petr Eben, Jan Hanuš, Jan Kapr, loni zesnulá Ivana Loudová, Jiří Pauer, Václav Trojan, brněnští avantgardisté a další reprezentativní tvůrci – adekvátní uvedení na festivalový program by si jejich odkaz nepochybně zasloužil. Přemíra tvorby nynějších mladých současníků totiž zmíněnou problémovou absenci nezakryla!

Špičkoví interpreti

Celistvější vyjmenování mimořádných (někdy vrcholných!) nabídek PJ by si samozřejmě vyžádalo nesrovnatelně větší prostor a také hlubší posouzení jejich prezentace, než co skýtá limitovaný prostor deníku. Ostatně v jiných listech (zvaných »hlavní«) souhrnnější celistvé – a také odborně vskutku fundované – pohledy nezveřejňují vůbec. Spokojují se i s partikulárními aktuálními názory, někdy namísto odborných rozborů spíše jen s dojmy či dokonce záznamy okolních faktů. Vzpomeneme-li na dřívější neobyčejně fundované referáty z pera vynikajícího a objektivního odborníka dr. Miloše Pokory, dříve třeba doc. dr. Jaroslava Jiránka a dalších obeznalých specialistů, není to nyní obecně situace příliš potěšitelná… Z provozních důvodů však tedy tentokrát i zde opravdu jen velice stručně.

* * * Za ojedinělý přínos letošního PJ lze považovat příjezd tří reprezentativních symfonických těles z Holandska, Maďarska a Švýcarska. Vévodil jim nizozemský Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam (15. 5.). Erudovaný i temperamentní dirigent Daniele Gatti tělesu světové pověsti vtiskl svižně elegantní podobu, zachoval však tradiční zvukovou noblesu ansámblu, charakteristicky poněkud temnějšího zabarvení oproti zpěvné svěžesti naší ČF a jiných těles.

Jeden z nemnoha špičkových evropských orchestrů vytrvale vysokých kvalit se prosadil během PJ již úžasným provedením Prokofjevova Třetího klavírního

koncertu. V něm se vskutku všestranně zaskvěl – technicky i výrazově – přesvědčivě disponovaný Daniil Trifonov. Důslednější srovnání s naším Lukášem Vondráčkem by možná bylo namístě, leč tiskový prostor je opravdu neúprosný. Vzorovou interpretační ukázkou se následně stalo úchvatné pojetí Mahlerovy 1. symfonie »Titán«. Vnímáno bylo tentokrát nikoli spíše jen racionálně »titánsky«, někdy chladně a odosobněle, nýbrž ve výrazově nesrovnatelně šťavnatější podobě, tedy jak dílo u nás běžně neslýcháme (srv. dávnější verze Bělohlávkovy, Neumannovy aj.). Blízko ke Gattiho osvěžujícímu pojetí ovšem mívají nastudování mahlerovského odkazu ve verzích dirigenta Ondreje Lenárda, který nyní opouští po letech usilovné a nadšené šéfovské činnosti svůj mateřský Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Bude tam jistě chybět!

* * * K ojedinělým dojmům z letošního 73. ročníku PJ patřilo (22. 5.) také hostování curyšského tělesa Tonhalle Orchester pod taktovkou zkušeného Lionela Brinnquiera. V Brittenově mladistvém koncertantním díle, posluchačsky však poněkud nadbytečně zdlouhavém, se příznačně blýskl expresivně cítící pianista Leif Ove Andsnes. Orchestr posléze publikum zaujal působivě procítěnou a důsledně vykonturovanou Šeherezádou od ruského klasika Nikolaje Rimského–Korsakova. Stala se efektně parádním uzavřením večera. Projev však lze s amsterdamským špičkovým tělesem srovnávat s mírnějšími rozpaky, zejména ve zvukově méně zřetelné sekci smyčcové. Také Švýcaři (s mezinárodním obsazením) však špičkovou festivalovou hranici nesnížili.

* * * Na tradičně velmi vysoké úrovni hostoval (24. 5.) maďarský Budapest Festival Orchestra pod citlivě vyváženým a rozvážným vedením Ivána Fischera. Mahlerovu 2. symfonii pojal v koncízní šíři projevu. Naopak Varšavská filharmonie se snaživým dirigentem Jackem Kaspzykem »zaujala« spíše svou evidentní (pod)průměrností. Ještě nikdy jsem toto prestižní polské těleso – tedy za bezmála půlstoletí svého profesionálního sledování PJ – neslyšel na reprezentativnější bázi. Ani letos se jim vystoupení v Praze (18. 5.) s díly Mahlera, Nejtka a Szymanowského nikterak nevydařilo. V Polsku jsem kdysi orchestr opakovaně slýchal v mnohem lepší kondici.

* * * K interpretačním výšinám lze v rámci PJ 2018 bezkonkurenčně přiřadit společné hostování těles Monteverdi choir a English Baroque Soloists, s nimiž program nastudoval nenapodobitelně dokonalý, až exaktně důmyslně přesvědčivý dirigent John Eliot Gardiner, špičkový mistr svého oboru. Představil bachovský repertoár spontánně citlivě i poučeně na vrcholné úrovni – tedy další z festivalových vrcholů!

* * * Z letošních hostujících sólistů si osobitého jmenování zaslouží zejména dirigující houslista (spíše méně průrazného, leč kultivovaně měkkého tónu) Julian Rachlin, stejně tak naše vynikající harfenistka Jana Boušková, vskutku světová třída ve svém oboru. Toť asi vše…

Resumé

V mém téměř půlstoletém recenzentském nadhledu letošek vnímám coby velmi dobrý (nad)průměr: mimořádných dojmů asi desítka, horších (špatných) naopak přibližně pět – ty však nejmenujme! Celistvá koncepce letošního ročníku PJ tedy převýšila vlastní výkony, ovšem ročník to byl opět celkově vyvážený, celospolečensky prospěšný a plně reprezentativní. Splnil své poslání velmi dobře. Názory z monitoringu České tiskové kanceláře zveřejníme za týden.

***

Vzpomínání

Listuji–li letošní programovou brožurou PJ a pomyslně i svou pamětí, jeví se letošní ročník vrcholné pražské události jako celkově zdařilý, nápaditý a vpravdě obecně prospěšný. Progresivní! Vnímá aktuální potřeby nynější společnosti, dbá také o nenásilné vzdělávání dorůstajících generací. »Náš nejstarší festival klasické hudby nepůsobí usedle, ani zaprášeně, mládne se svými návštěvníky a interprety, občerstvuje se zajímavou a objevnou dramaturgií,« komentoval letošní 73. ročník PJ ministr kultury Ilja Šmíd. Lze jen souhlasit!

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz