Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Večery na zámeckém nádvoří

WEB , Datum: 08.07.2020 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber , Datum importu: 09.07.2020 07:59 , RU / den: 10 000 , Celková návštěvnost: 10 000 , Země: Česko

„Soubor Belfiato, dokonale sehraný a společně dýchající, naplňuje důvěrně známou hudbu krásnými proměnami temp, vážnými i hravějšími úseky a nádhernými souzvuky.“

„Sváteční zážitek z komorní hudby, ani trochu jen tak nějaký ´letní´, ale opravdový, hluboce umělecký, jako v tom nejkrásnějším a nejvznešenějším koncertním sále.“

„Celý Šporclův večer se nesl v jemnějším duchu. Akustika nádvoří to umožňuje, kontakt s publikem je tu překvapivě blízký.“

Do řady večerních koncertů na zámeckém nádvoří přispěl v pondělí houslista Pavel Šporcl příjemně uvolněným vystupováním a skladbami českých klasiků a houslistů, včetně svých vlastních. O den později tam Belfiato Quintet nastavilo laťku v komorní hudbě na nejvyšší existující příčku. Jejich koncert zahraný pod modrou oblohou by úplně stejně obstál v pražském Rudolfinu nebo na kterémkoli významném světovém festivalu.

Žluté slunce se známým způsobem posunuje po renesančním komínu a na nádvoří litomyšlského zámku, které je už celé ve stínu, začíná pátý večerní festivalový koncert. Čtyři páni v bílých košilích s dřevěnými dechovým nástroji v rukou a hornistka v černém: Oto Reiprich, Jan Souček, Jiří Javůrek, Ondřej Šindelář a Kateřina Javůrková – Belfiato Quintet. Od prvního nasazení, od prvního akordu, od prvních tónů je jasné, že o něco jde. Šikovně napsané aranžmá předehry k Mozartově Kouzelné flétně předznamenává celý program, v němž tři pětiny budou nepůvodní, ale neméně zajímavé a stejně vynikající jako originální partitury pro dechové kvinteto. Autorem této úpravy je již nežijící americký flétnista a skladatel Bill Holcombe. Soubor, dokonale sehraný a společně dýchající, naplňuje důvěrně známou hudbu krásnými proměnami temp, vážnými i hravějšími úseky a nádhernými souzvuky.

Pak přichází klasika, Kvintet D dur Antonína Rejchy, v tomto žánru skutečného zakladatele, tvůrce norem. Logická a nápaditá instrumentace, výměny motivů, dynamika, odlišení přiznávek a témat… Na volné Lento navazuje svižné, bravurně vygradované Allegro. V druhé větě si kvinteto troufá na opravdová pianissima, akustika nádvoří je přijímá a předává. Výrazný rytmický motiv Menuettu … a už je tu Finále. Belfiato hraje Rejchu dokonale.

Velice zajímavou položkou programu se ukazuje být Dechový kvintet Pavla Haase. Jeho opus deset z roku 1929, kdy mu bylo třicet. Haas byl Janáčkovým žákem a nezapře to, ale jen pocitově, v tušených detailech. Jinak je jeho hudba zcela svoje, originální a neoposlouchaná, skvěle napsaná. Výrazná sóla hoboje a klarinetu, neběžně traktované doplňkové protihlasy, dlouhé téma v unisonu horny a flétny, to je „Preludio“, první věta. Vymazlené harmonie, nápaditá místa, ztišený zvuk… „Misterioso e triste“, druhá věta. A v ní před závěrem krátký fortissimový náraz dramatičnosti. Třetí věta je staccatová, hravá, trochu ztřeštěná, Oto Reiprich vyměňuje příčnou flétnu za pikolu. „Ballo Eccentrico. Ritmo marcato.“ Stručný, rychlý konec. A finále? „Epilogo“. Hudba, která vypráví… Pavel Haas se stal obětí holokaustu. Evidentně jeden z nejvýraznějších autorů své generace, který by asi ještě řekl v hudbě mnohé, kdyby mu to osud dopřál.

Po přestávce přichází kvinteto na pódium celé v černém. Citelně se ochlazuje, pánové si vzali saka. Stmívá se, obloha dostává tmavě modrou barvu. Dnes se neozývají ptáci, ale z dálky štěká pes. A ve vzduchu je cítit louky. Na konci, těsně před desátou, už muzikantům asi trochu tuhnou prsty, ale hrají stále stejně skvěle. Druhá polovina koncertu patří celá úpravám. Ani ne čtvrthodinovou Suitu z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky napsal pro dechové kvinteto flétnista a skladatel Jaroslav Pelikán. Zachoval věrně a výstižně náladu předlohy. Využil charakteristické motivy, pohrál si s instrumentací, která zní velmi přirozeně. Byl stručný. Kvinteto připomíná hlavní motiv a svět hmyzu, pak přichází část s názvem Harašta, kde autor aranžmá svěřil pytlákovu pěveckou linku lesnímu rohu. Každá z částí končí janáčkovsky úsečně, i ta, která cituje popěvek liščat „Běží liška k Táboru“. Závěr suity je Pelikánův. Jakési pot-pourri z hlavních motivů opery. Včetně toho hymnického závěrečného. Sympatické je, že však autor nepřeceňuje možnosti tohoto typu souboru a vyhýbá se patosu. Suita pro dechové kvinteto je prostě naštěstí jiná než známé suity orchestrální. Je vtipná, milá, dobře se poslouchá a podle všeho snad i dobře hraje.

Zdařilá je i úprava Dvořákova Amerického kvartetu z pera francouzského hobojisty Davida Waltera, kterou kvinteto končí oficiální část programu. Hlavní téma přednáší fagot, vedlejší klarinet. V pomalé větě svěřuje známou melodii nejprve hoboji, potom fagotu… Ve finále má větší prostor flétna… Autor nepřiřazuje dechové nástroje k partům smyčcových otrocky, pokaždé stejně, ale naopak tvůrčím způsobem. Komponuje v duchu logiky dechového kvinteta, nepřepisuje pouze smyčcový kvartet pro jiné obsazení. Poetika Dvořákovy hudby zůstává, povědomí o odlišnosti žánrů komorní hudby pro smyčce a pro dechy se neztrácejí. Jde o plnohodnotný repertoárový kus, ani trochu o nic bizarního či obskurního.

Na nádvoří už je opravdu docela chladno, ale publikum po celou dobu ani nedutalo. Vděčný potlesk, vědomí, že šlo o sváteční zážitek z komorní hudby, ani trochu jen tak nějaký „letní“, ale opravdový, hluboce umělecký, jako v tom nejkrásnějším a nejvznešenějším koncertním sále. Na pódiu se předávají květiny a kvinteto se pohledem domlouvá, že se ještě bude přidávat. A několika slovy naznačuje, že půjde o vzpomínku na umělce, který nás teď opustil. Hudbu snad všichni poznali: tklivé, nádherně vyklenuté hobojové sólo z hudby k filmu Misie. Od Ennia Morriconeho.

Na chladno si v závěru svého koncertu o den dřív stěžuje i Pavel Šporcl. Ale jenom trochu, mezi řečí. Nejde o život. Má za sebou hodinový program, ve kterém ho věrně a spolehlivě u klavíru podporoval Petr Jiříkovský. Smetanova dua Z domoviny, Dvořákovy Romantické kusy, Česká rapsodie Bohuslava Martinů … Skladby zahrané mimořádně poklidně, vyrovnaně, pokojně, nenápadně, bez efektů, pokorně a poeticky. Na ně navazovaly Šporclovy vlastní kompozice – variace na píseň Kde domov můj a Bohemian Nostalgia – a pak Kocianovo Intermezzo Pitoresque a Ševčíkova Holka modrooká.

Za zámeckou střechou rychle vystupují mraky, ale jenom malé, počasí dnes nic nechystá. Při pohledu vzhůru, přes sgrafita, však během hudby silně upomínají na kontext věčnosti. Jako přídavek zní Souvenir od Františka Drdly, nevtíravá hudba, téměř nokturno, skladbička napsaná pro Jana Kubelíka. Jednoho z těch šesti předchůdců ( Lauba, Slavíka, Ondříčka, Kubelíka, Kociana a Ševčíka) které sólista v krátkém vstupu jmenuje jedním dechem se jménem

Václava Snítila, svého učitele.

Možná byste se chtěli zeptat, proč nemám dnes svoje modré housle, uzavírá Pavel Šporcl koncert, v té chvíli opět u mikrofonu. Jak říká, jsou „v servisu“, a tak sáhl po letech do trezoru a hraje teď na svůj italský nástroj, který delší dobu zanedbával. Ano, vedl ho zase k jinému hledání výrazu, k jinému zvuku. Můžeme potvrdit. Celý večer se nesl v jemnějším duchu. Akustika nádvoří to umožňuje, kontakt s publikem je tu překvapivě blízký. Pavel Šporcl několikrát použil vedle slova „vlastenectví “ také slovo „nostalgie“. Koncert věnoval – jak zmiňuje i v rozhovoru, české zemi a lidem, kteří v ní žijí.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz